Vladislav Kopecký

Krajina, která nemá ve střední Evropě obdoby. Siluety kuželovitých vrchů, které se jako memento třetihorní vulkanické činnosti a následné eroze zvedají z úrodné roviny kolem Labe, letos slaví významné jubileum. Je tomu přesně půl století, kdy byla oficiálně vyhlášena chráněná krajinná oblast České středohoří.

Toto padesátileté výročí je především jedinečnou příležitostí k zamyšlení nad tím, v jakém stavu a s jakými hodnotami převezmou tuto unikátní, druhově bohatou „zahradu Čech“ další generace.

V této nelehké době odešel náš kolega a kamarád Honza Šmucar (*7. 5. 1973–†16. 4. 2021). 

Skalnatá a osamělá krajina při zemské hranici – říká se jí také České Švýcarsko. Písek, připlavený před osmdesáti miliony let druhohorními řekami do mořské delty a stlačený do mohutné desky tvárné horniny. Do daleka se táhnou rokle a lesy. Ve dne se nad nimi nese jen volání krkavců a černých datlů, za noci je ozařuje pouze měsíc. Je možno jimi bloudit hodiny, dny, týdny, z cesty bolí nohy, desetitisíckrát je nutno překročit padlý kmen. Lze v nich prožít pocit samoty a v naprostém tichu poslouchat padající zrnka písku. Hluboko pod koberci rašeliníku vede cesta z hladce opracovaných pískovcových kvádrů. Dřevěné památky pohltil čas. Znamení vytesaná kdysi lidmi do skal – kříže, nápisy a letopočty – zůstávají. V Českém Švýcarsku je ukryto mnoho zvláštních věcí. (Miloslav Nevrlý)