Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Zprávy-Recenze

Ochrana přírody 2/2009 21. 4. 2009 Zprávy-Recenze

Paní Emilce Strejčkové

Autor: Josef Moravec

Paní Emilce Strejčkové

Jsou lidé, kteří odejdou a zůstává po nich prázdno jako po kamarádech a spolupracovnících. A jsou osobnosti, jejichž odchodem se cosi započatého zadrhne a zůstává nedokončeno. Obojí platí pro paní Emilku Strejčkovou.

V lednu jsme oslavili její sedmdesáté narozeniny. Věděli jsme o její nemoci – a přesto jsme její smrt považovali za něco absurdního a nereálného. Nicméně přišla v neděli 8. března 2009.

Znal jsem Emilku Strejčkovou více než třicet let. V Praze 10 tenkrát velmi snaživě pracoval dobrovolný Aktiv státní ochrany přírody. Jako nová inspektorka kultury (kdo z mladších již dnes ví, že v těch časech patřila ochrana přírody „pod kulturu“) se s elánem, který ji vydržel až do posledních dnů života, vrhla do jím započatých projektů. Myslím, že si tehdy v naší dobré partě hojila i některá osobní trápení.

Z mnoha našich tehdejších usilování vzpomínám především na nelehké prosazení oblastí klidu (dnes přírodní parky) – nejprve v Praze 10, později na území celého hlavního města. V roce 1979 byla zakládající členkou 4. základní organizace Českého svazu ochránců přírody – v současnosti největší pražské organizace ČSOP.

Události v roce 1989 znamenaly novou etapu v Emilčině životě. Krátce působila jako vedoucí odboru ochrany přírody na obvodě a poté se již zcela věnovala tématu, které považovala za své poslání – problematice odcizování dětí a mládeže přírodě. V teoretické podobě to byla nekonečná řada článků, průzkumů a knížek (Děti pro pětihory a další), nespočet intervencí, jednání a seminářů. V praktické podobě pak její „dítě“ – Středisko ekologické výchovy Toulcův dvůr v Hostivaři, které počátkem devadesátých let vydupala ze země a mnoho let též řídila.

Právě Toulcův dvůr – fungující, neokleštěný, vyzařující pohodu a jiný, dnes bohužel ne běžný pohled na svět – by měl být trvalou připomínkou Emilčina jména i jejího usilování. Pro všechny, kteří se dnes okolo Toulcova dvora točí, je toto nezpochybnitelným závazkem.

Zdaleka nelze v této krátké vzpomínce zachytit vše, do čeho v běhu let Emilka vstoupila a v čem zanechala svou trvalou stopu. Neústupná, tvrdošíjná, tvrdá sama k sobě se stala uznávanou osobností i příkladem. Její smrt je nepatřičná a mezera, která vznikla jejím odchodem, je v tuto chvíli nezacelitelná.