Úvodem

Rok 2017 lze zařadit mezi ty kladné. Především byl rokem dokončení konsolidace institucionálního zajištění české ochrany přírody. Dík patří poslancům Parlamentu ČR, kteří tomu přispěli a zvláště chci vyzdvihnout ministra životního prostředí Richarda Brabce a Robina Böhnische, předsedu výboru pro životní prostředí.

Milí čtenáři, asi mi dáte za pravdu, že podzimní les působí blahodárně. V tomto čísle se mu věnujeme i proto, že koncem září byla zveřejněna data o vývoji kůrovce. Vyplývá z nich, že Morava je v kalamitním stavu, v celé ČR je pro smrk a borovici vydán nevídaný zákaz úmyslné těžby mýtní, protože zpracovatelé nestačí ani na kůrovcové dříví, cena kulatiny padá a ministr zemědělství situaci nazval „zcela katastrofální“.

Letošní léto nám ukazuje každý týden jinou tvář. Třicetistupňová vedra jsou střídána razantním ochlazením a přívalovými srážkami. Ale nebojte, nechystám se psát o klimatických změnách. I když se jedná o příběh stejně neveselý a s nejistým koncem. Proměnlivost počasí mi připomíná chování našich zákonodárců v posledních týdnech.

Je to již deset let, kdy byl zahájen proces rozdělení tehdejší fakulty lesnické a environmentální na fakulty dvě – fakultu životního prostředí a fakultu lesnickou a dřevařskou. S trochou nadsázky se dá říci, že to vlastně bylo jednoduché. Uvnitř zastřešující fakulty – nejdříve lesnické, jejíž činnost byla obnovena po sametové revoluci v roce 1990, a posléze lesnické a environmentální – byly od samého počátku skryté subjekty dva. Lesnická část měla jasně vymezený profesní směr, krajinářsko-ekologická část byla logicky rozkročena do širokého prostoru problémů environmentálního charakteru. Vznik dvou samostatných jednotek tak musel jednou nastat. Bylo to jakési rozepnutí zipu. Dokladem tohoto tvrzení je, že katedry jedné i druhé části si vesměs zachovaly své pracovníky, nebylo sporů ani ohledně studijních programů, oborů pro habilitační řízení a jmenovací řízení profesorem atd.

Poslanecká sněmovna schválila po vrácení Senátem a po vetu prezidenta na třetí pokus zásadní novelu zákona o ochraně přírody a krajiny. Kromě poděkování poslancům napříč politickým spektrem patří uznání i ministerstvu životního prostředí a zejména ministru Richardu Brabcovi za dlouhodobou a systematickou práci na prosazení obsahově této tolik potřebné právní normy.

Uplynulý rok 2016 je již dávnou minulostí a skutečnost, že byl rokem velmi úspěšným z pohledu dosažení nutného a možného v oblasti ochrany přírody a krajiny, nás zároveň všechny zavazuje k tomu, aby byl rok 2017 přinejmenším stejně úspěšný, nebo raději ještě úspěšnější.

Ochrana přírody jako společenská disciplína prošla v posledních desetiletích ve světě i u nás dramatickými změnami. Přírodní prostředí ničíme s nebývalou intenzitou a lidské společenství se tomu snaží tu úspěšně a tu méně úspěšně čelit.

Národní parky se považují všude ve světě za nejcennější, nejpozoruhodnější části přírody, za výkladní skříň místní ochrany přírody. Mají být – a také většinou jsou – spravovány úřadem zřízeným vládou státu, resp. jejím ministerstvem, a je jim věnována všestranná péče materiální i personální. Taková je teorie a ideál; a ačkoliv víme, že v řadě zemí na světě se tato teorie neshoduje tak úplně s praxí, je třeba přiznat všeobecnou snahu tohoto ideálu dosáhnout.

Vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou číslo časopisu Ochrana přírody, které je v mnohém věnováno přírodnímu fenoménu – jeskyním.