Úvodem

Ochrana přírody 5/2016 — 20. 12. 2016 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf

František Urban

Autor: František  Urban

Národní parky se považují všude ve světě za nejcennější, nejpozoruhodnější části přírody, za výkladní skříň místní ochrany přírody. Mají být – a také většinou jsou – spravovány úřadem zřízeným vládou státu, resp. jejím ministerstvem, a je jim věnována všestranná péče materiální i personální. Taková je teorie a ideál; a ačkoliv víme, že v řadě zemí na světě se tato teorie neshoduje tak úplně s praxí, je třeba přiznat všeobecnou snahu tohoto ideálu dosáhnout.

Zdá se, že v každé zemi, kde národní parky existují, stanovili pro ně politici a ochranáři trochu odlišné podmínky. Z toho vycházejí i rozdílné definice národního parku. Ve Spojených státech amerických např. už od r. 1916 chtějí „zachránit pro budoucnost něco z toho, co viděli první bílí osadníci při vstupu na kontinent“, zatímco v Anglii a Walesu jde v první řadě o „ochranu typické anglické krajiny, vhodné k rekreaci a poskytující ochranu přírodním zvláštnostem“. A mezi těmito krajnostmi leží celá řada definic, které se Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) snaží srovnat do nějaké linie. Složitý úkol, když si představíme, v jak rozdílných podmínkách národní parky vznikají.
Před pětadvaceti lety, na jaře roku 1991, vyhlásila vláda ČR národní parky také u nás: dva z nich byly zcela nové, zřízené na území bývalých chráněných krajinných oblastí (Šumava a Podyjí), třetímu – Krkonošskému, vyhlášenému již r. 1963 – byly upraveny ochranné podmínky, aby lépe odpovídaly nově se rozvíjející ochraně přírody a krajiny. Nové ochranné podmínky už předznamenávaly připravovaný nový zákon o ochraně přírody a krajiny, který zásadně změnil fungování státních orgánů v ochraně přírody od r. 1992. Šlo o přesun pravomocí státní správy a o další důležité změny. Např. dnes se už považuje za zcela samozřejmé, že správy národních parků hospodaří na lesní půdě ve státním vlastnictví na území parku a jejich ochranného pásma; prosazení té věci však nebylo úplně jednoduché, jak jistě mohou pamětníci potvrdit.
V civilizovaných, hustě osídlených krajinách vzniká většina národních parků v horách. Hory jsou většinou řidčeji osídlené a extenzivněji využívané. Využití horské přírody je převážně lesnické nebo pastevecké, v obou případech se zdá (často mylně), že jde o využití přátelské k divoké přírodě. Navíc mívají horské oblasti specifickou flóru i faunu, pro obyvatele nižších poloh exotickou, a vůbec je horská příroda atraktivní pro turisty svou morfologií. Nejinak je tomu i u nás, kde ze všech velkoplošných chráněných území v popularitě jednoznačně vedou ta horská: Krkonoše a Šumava především. Pozoruhodnou výjimkou je však Národní park Podyjí.
Národní park Podyjí (spolu s NP Thayatal v sousedním Rakousku) je území nesmírně pestré, s vysokou biodiverzitou. Mnohokrát už bylo popsáno, čím vším je to území tak cenné; a určitě to ještě mnohokrát popsáno bude. Ale stojí za to si připomenout také to, že snaha o jeho ochranu byla prosazována usilovnou prací ochranářů po obou stranách státní hranice. Čeští a rakouští ochranáři zde vykonali rukou společnou velký kus práce. Bez součinnosti místních orgánů, vědeckých ústavů, ministerstev životního prostředí a v neposlední řadě i nevládních organizací by zde nikdy nevzniklo dílo, které se dnes už natrvalo zapsalo do historie evropské ochrany přírody.
Jestli jsou skutečně národní parky výkladní skříní ochrany přírody, pak Podyjí je výkladní skříň dobře upravená, která to, co ukazuje, má i uvnitř – „v regálech“. Nic nepředstírá, v klidu si hledí svého.
Tak ať jí to vydrží!  
František Urban
bývalý víceprezident IUCN