Podrobné vyhledávání v článcích

Šumavské louky a pastviny jsou jako drobné pestrobarevné kamínky ve velké zelené mozaice lesů. Vytvářejí nepravidelné obrazce, které obklopují lidská sídla minulá i současná. Vždyť to byl právě člověk, díky jehož pečlivé, vytrvalé, tvrdé práci povstaly louky, políčka i pastviny z původních šumavských lesů. A na nás lidech stále leží osud většiny těchto druhově pestrých ekosystémů. Bez lidských zásahů se louky a pastviny vrátí zpět lesu a vytratí se pestrá krajinná mozaika se vší svou biodiverzitou. Luční enklávy poskytují stanoviště typickým horským druhům přirozeného bezlesí, druhům vázaným na světlé typy horského lesa, ale také druhům původně se vyskytujícím v nižších polohách a rostlinám, které přišly s člověkem a jeho hospodařením (ruderální druhy, polní a pastevní plevele). Více než 3/4 druhů rostlin Šumavy je vázáno na louky a rašeliniště.  Zhruba 2/3 diverzity rostlin se soustřeďují právě na bezlesé plochy v okolí sídel.

Ačkoliv Národní park Šumava (dále NPŠ) dosáhl teprve 30 let své existence, jeho historie se začala psát mnohem dříve. Pomineme-li holocénní vývoj středoevropských společenstev, který na Šumavě probíhal dlouho bez vlivu člověka, je pravděpodobně konec 19. století obdobím, které významně poznamenalo péči o les i v první polovině trvání NPŠ. Tato doba „světa lesních samot“ přinesla na Šumavu mnoho změn a především se stala na dlouho důkazem, že zdejší ekosystémy jsou výrazně ovlivněné člověkem. Lidé si tehdy, když téměř celá střední Evropa byla zbavená lesů, nedokázali představit, jak probíhá spontánní vývoj lesních společenstev. Vichřici a kůrovce vnímali jako katastrofu a konec lesů. Zůstalo jim to minimálně do konce 20. století a s touto představou řada z nich přistupovala i k nově vznikajícímu národnímu parku.

V oblasti Šumavy bychom jen těžko hledali typická krasová území, rozsáhlé jeskynní systémy či velkolepé podzemní prostory s mimořádnou krápníkovou výzdobou. Popravdě řečeno v rámci Národního parku Šumava není dnes v databázi JESO (Jednotná evidence speleologických objektů) evidována žádná krasová jeskyně. O něco lepší bude situace, pokud oblast svého zájmu rozšíříme i na území CHKO a jeho bezprostředního okolí. Na druhou stranu snad právě pro svoji vzácnost a mnohdy atypické podmínky vzniku a vývoje jsou tyto krasové jevy o to zajímavější a z odborného hlediska mají svůj neocenitelný význam.

Třicet let existence Národního parku Šumava přineslo mnoho nových, či staronových poznání. Díky přírodním disturbancím. Gradace kůrovce kulminovaly v letech 1996–1997 a 2009–2010, přičemž v roce 1997 a 2011 došlo k hromadnému hynutí smrků. 

Ale kůrovec zde své stopy, i když v menší míře, zanechával stále, stejně jako řada orkánů. Výsledkem je, že čtvrtinu  bezzásahového území národního parku (k roku 2019 cca 18 000 ha) tvořily porosty s odumřelými stromy. Na bezlesí a rašeliniště připadlo zhruba 22 % a zbývajících 53 % na různě staré porosty s převahou smrku. Svět rozlehlých smrkových chrámů s vysokým sloupovím kmenů se na části území rychle změnil.

Velká gratulace k 30. výročí národního parku Šumava! Opravdu je k čemu blahopřát: park a jeho příroda nám všem dnes dělají velkou radost. Zvlášť mě to těší i proto, že naše rodina už vlastně patří mezi šumavské starousedlíky, každé prázdniny i jindy jsme na chalupě pod Boubínem (není to sice v parku, „jen“ v chráněné krajinné oblasti) už skoro 60 let.

Při příležitosti 30. výročí vzniku Národního parku Podyjí spatřila světlo světa začátkem roku 2021 kniha Kudy do Podyjí za přírodou a historií. Knihu vydala Správa Národního parku Podyjí, jejími autory jsou dlouholetí zaměstnanci správy Martin Škorpík a Petr Lazárek.

Publikaci České společnosti krajinných inženýrů ČSSI, z. s., vydalo v roce 2020 Ministerstvo zemědělství (ke stažení například na stránkách eagri.cz).

Jsou zprávy, které se píšou nesmírně těžce. V noci z 12. na 13. března 2021 zemřel známý tachovský zoolog, muzejník, divadelník, literát a vůbec člověk, který miloval život – RNDr. Pavel Řepa (*23. 7. 1943).