Podrobné vyhledávání v článcích

Ztráta biodiverzity je v současnosti jedním z nejvýznamnějších negativních jevů, kterým se snaží lidská společnost čelit v oblasti ochrany přírody. Jedná se o celosvětový problém, který je dobře zdokumentován i ve střední a západní Evropě. Zastavit její pokles do roku 2020 je jedním z hlavních cílů Evropského společenství a prioritou všech 168 států, které ratifikovaly světovou Úmluvu o ochraně biologické rozmanitosti. Je to však nelehký úkol. Faktorů, které stojí za ztrátou biologické rozmanitosti, je celá řada a často působí velmi rozdílně. V řadě případů obecná ochrana ekosystémů nestačí k jejich záchraně bez bližšího zaměření na biologii konkrétních ohrožených druhů. Chceme-li tedy našim ohroženým druhům skutečně pomoci, musíme je lépe poznat.

Problematika invazního akátu je v lesnických i ochranářských kruzích dlouho diskutovaná, což může vyvolat zdání, že se jí věnuje celkem velká pozornost. Ve skutečnosti je péče o akátové porosty ve srovnání s jinými invazními druhy (zejména bolševníkem a křídlatkami) poněkud opomíjena, a to i přesto, že akát najdeme na seznamu 31 nebezpečných invazních druhů České republiky a jeho přítomnost je v řadě chráněných území velmi problematická.

Už celých pět let slouží jeskyně Výpustek nedaleko Křtin v Moravském krasu veřejným prohlídkám. Návštěvníci mají možnost procházet podzemní vojenský kryt, který byl ještě v nedávné době tajným objektem, seznamují se pohnutou historií tohoto významného jeskynního systému a obdivují jeho přínos vědě zvané paleontologie. Z příspěvků Ministerstva životního prostředí ČR byla trasa podzemními prostorami upravena a osvětlena. Tím však pozitivní změny dříve značně poznamenané jeskyně neskončily. Každým rokem dochází k budování nových prvků přímo na prohlídkové trase nebo naopak k odstraňování neestetických a nežádoucích deponií, které se ve Výpustku v minulém století nahromadily. Z jeskyně se postupně stává podzemní přírodní muzeum historie a paleontologie.

„Železné hory jsou geologické smetiště na dvorku Českého masivu.“ (Josef Vachtl)

„Ten, kdo najde dobré koště na jeho uklizení, získá klíč k rozluštění historie Českého masivu.“ (Daniel Smutek)

nemohli jste nezaznamenat (a pokud jste si opravdu nevšimli, jste šťastlivci), že Českou republiku i většinu ostatních zemí Evropské unie doprovázejí v posledních letech hospodářské potíže. A k nim se přidává nejistota, jak bude dál vypadat společný evropský prostor. Obojí má samozřejmě vliv i na ochranu přírody. Poctivě řečeno, ochrana přírody prochází stejně jako mnohé další veřejné služby nejednoduchým obdobím, troufám si tvrdit, že nejsložitějším po sametové revoluci. Všichni šetří, kde se dá, a jinak tomu není ani v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR. Za poslední rok jsme propustili zhruba stovku zaměstnanců a vážně se zabýváme tím, že budeme muset některé agendy ještě zredukovat či zjednodušit. Samozřejmě tak, aby nebyla bezprostředně ohrožena péče o to nejcennější, co v naší krajině doposud máme. Státní rozpočet a ekonomický výhled na příští roky opravdu nejsou žádným důvodem k optimismu. Ochrana přírody je prostě integrální součástí okolní reality a nežije a nemůže žít ve vzduchoprázdnu. Nerad bych, aby tento úvodník vyzněl příliš bolestínsky, jako zástupce vydavatele tohoto časopisu však považuji na prahu nového roku za férové vysvětlit, v jakých mantinelech se pohybujeme.

Invazní nepůvodní druhy, tedy organismy lidmi úmyslně vysazené nebo neúmyslně zavlečené mimo areál rozšíření a ohrožující původní druhy, biotopy nebo ekosystémové procesy (viz rámeček na straně 27), bývají někdy považovány za druhé největší nebezpečí pro biologickou rozmanitost hned po rozpadu, poškozování a úbytku přírodního prostředí (Wilcove et al.1998). S pokračující globalizací se problém netýká již jen izolovaných ekosystémů, jako jsou ostrovy nebo horské hřbety. Odhaduje se, že počet invazních nepůvodních druhů modelových taxonů, typů prostředí nebo částí kontinentů, u nichž máme k dispozici věrohodné údaje, se v Evropě za posledních 35 let zvýšil o 76 % (Butchart et al.2010).

Na seznamu knih dokumentujících přírodní krásy České republiky se nedávno objevila výpravná obrazová publikace s názvem Národní parky České republiky. Jejím autorem je vynikající fotograf, přírodovědec a zakládající ředitel národního parku České Švýcarsko Zdeněk Patzelt.

Krkonošský rodák Ing. Jan Hřebačka byl do funkce ředitele Krkonošského národního parku, kde předtím 14 let pracoval jako zástupce provozního náměstka ředitele a vedoucího péče o les, jmenován v roce 2008. Je považován za předního lesnického odborníka, mj. se podílel na aktivitách nizozemské nadace FACE pro obnovu krkonošských lesů postižených imisemi, či na certifikaci lesního hospodaření v Krkonoších v kvalitě FSC.