Podrobné vyhledávání v článcích

Pyrop označovaný jako český granát je bezesporu nejznámějším českým šperkovým kamenem. Označen byl dokonce za „mineralogický symbol Čech“ (V. Bouška a I. Turnovec 1996). Hlavní těžba a výskyty tohoto drahého kamene jsou v Českém středohoří v okolí Podsedic a Třebenic. Nicméně i výskyty pyropu v podkrkonošské oblasti byly již v historii využívány (Tuček 1951). Od roku 1994 se podkrkonošské „české granáty“ získávají pro družstvo Granát Turnov z náplavů říčky Olešnice v okolí Vestřevu. Zásoby vyčíslil M. Žežulka (1989). Zdejší pyroponosné sedimenty jsou označovány buď jako terasové štěrkopísky bez bližšího stratigrafického zařazení (T. Řídkošil et al. 1997), nebo jako aluviální niva (V. Bouška 1997). Jisté je, že pyropy se nalézají ve starších i nejmladších náplavech. Přesné stáří těžených, pyropem nabohacených štěrkopísků zahloubených v současné nivě potoka Olešnice nicméně dosud určeno nebylo.

V polovině 60. let 20. století, v době globálního hospodářského vzestupu a určitého, byť dočasného, politického uklidnění, některé vlády i nadnárodní organizace oživily myšlenku zakotvit účinnou péči o přírodní a kulturní památky, jejichž význam jednoznačně přesahuje hranice jednotlivých států či kontinentů, do mezinárodního práva. Současně mělo jít o vyjádření stále častěji potvrzované skutečnosti, že se lidská civilizace a příroda přímými a zpětnými vazbami vzájemně ovlivňují, a je tedy nezbytná účinná ochrana jak přírody a krajiny, tak nejdůležitějších výtvorů lidské činnosti, a to pokud možno ve vzájemné jednotě. Uvedená snaha, navazující na etické poselství velikánů, jako byl Albert Schweitzer, Aldo Leopold a v neposlední řadě Hugo Conwentz, nakonec vyústila v listopadu 1972 v přijetí několik let pečlivě připravované Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention Concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage), zaštítěné Organizací OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO):

Adorace americké douglasky naše lesy opravdu nezachrání
V posledních měsících se rozhořela diskuse o využívání douglasky tisolisté v našich lesích. Část lesníků v tomto druhu vidí skoro záchranu našich lesů v době, kdy naše porosty tvořené převážně smrkem likviduje kůrovec a sanační těžby a prodejní cena dříví tohoto donedávna žádaného druhu nezadržitelně letí dolů. Mnozí přírodovědci i ochránci přírody naopak před masivním zaváděním této dřeviny původem ze Severní Ameriky varují pro ekologická rizika.
Chtěl bych zdůraznit, že douglasku tisolistou pro její celkový habitus obdivuji. Mám ji na vlastní zahradě, kochal jsem se z jejího vysokého vzrůstu v českých lesích u Navarova, kde je toho času i náš vůbec nejvyšší strom s výškou přes 64 metrů, a v domovských Kordilérách, kde může dorůst až stometrové výšky. Vím, že její jehličí má oproti smrku lepší dopad na kvalitu půdy. Ostatně asi i proto se poněkud překvapivě dostala mezi tzv. meliorační a zpevňující dřeviny, které mají v definované příměsi přispívat k vitalitě a stabilitě pěstovaných hospodářských lesních kultur.
Tato dřevina se v evropských lesích objevuje už skoro dvě staletí. Například v Německu je dlouhodobě pěstovaná v příměsi okolo dvou procent. Ale i u nás se místy tento strom pěstuje dlouhodobě. Douglaska má poměrně kvalitní nábytkářsky i jinak využitelné dřevo, což je s ohledem na zcela nejistou budoucnost smrku ve velké části našich lesů také významný fakt. Přesto jsem přesvědčen, že v daném kontextu je její masivní vysazování v našich lesích nevhodné. Proč?