Podrobné vyhledávání v článcích

Morávka dnes patří k posledním štěrkonosným řekám v předpolí Moravskoslezských Beskyd se zachovalým úsekem tzv. větvícího se říčního vzoru. Tento typ koryta je charakteristický rozdělením proudnice do několika protékaných, dynamicky se vyvíjejících ramen. Na přelomu 19. a 20. století byl tento typ říčních korytv české části Karpat typický pro většinu podhorských úseků i některá širší mezihorská údolní dna. Dlouhodobé působení člověka vyústilo v jejich zásadní přeměnu.

Mnohá místa v naší vlasti jsou jedinečná svým geniem loci, získaným díky významným dějinným událostem či osobnostem, které zde působily a vtiskly jim nezaměnitelnou pečeť. Často jsou tato místa doprovázena i hodnotami památkovými, přírodně krajinářskými, někdy i svéráznou mytickou tajemností. Příkladem takové asociativní kulturní krajiny je chráněná krajinná oblast Blaník. Toto území má úzkou vazbu na duchovní dějiny a je také neodmyslitelně spjato se vznikem moderního českého národa. Lze je tudíž právem zařadit mezi „regiony národní paměti“.

Ochrana přírody jako společenská disciplína prošla v posledních desetiletích ve světě i u nás dramatickými změnami. Přírodní prostředí ničíme s nebývalou intenzitou a lidské společenství se tomu snaží tu úspěšně a tu méně úspěšně čelit.

Koncem roku 2016 končí svou profesní dráhu na Správě CHKO Beskydy náš milý kolega, Jan Petřvalský. Honza nebo Jeník, jak mu říkáme, je s historií správy spjatý od jejího prvopočátku a je v současné době nejdéle sloužícím pracovníkem ochrany přírody zaměstnaným v AOPK ČR.  Byl u zrodu CHKO Beskydy, když se od roku 1972 podílel na její přípravě a vyhlášení. V té době ještě správa neměla samostatné pracoviště a Jeník seděl v kanceláři na tehdejším Městském národním výboře v Rožnově pod Radhoštěm s dalším kolegou. Tím byl akad. arch. Milan Podzemný, první a dlouholetý vedoucí Správy CHKO Beskydy. Později bylo vytvořeno samostatné pracoviště správy se sídlem v jedné z budov v centru Rožnova p. R. Personál správy se postupně rozrostl na osm pracovníků a tento kolektiv vydržel po mnoho let, než se postupně zvýšil na současných 22 zaměstnanců. Jeník se na pracovišti zabýval nejen geografií a vším, co s ní souvisí, ale dlouhodobě i stavební agendou a v letech 1989–1996 působil také ve funkci vedoucího správy.

Jak už to u aktivních lidí bývá, pracují souběžně na více projektech a jsou zapojeni v množství činností, aktivit, a tedy kolektivech spolupracovníků. A mezi takové bezesporu patří Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc., který v létě oslavil osmdesátiny. Někteří ho znají především jako docenta katedry botaniky a fyziologie rostlin České zemědělské univerzity, jiní jako specialistu na vybrané taxony české flóry a autora příslušných kapitol Květeny ČR, další jako znalce užitkových rostlin tropů a subtropů či flóry mediteránu a autora Atlasu rostlin Středozemí. Na Podblanicku je pak pro místní jedním z nejvýznamnějších regionálních přírodovědců, zakladatelem zdejšího systematického botanického výzkumu a znalcem zámeckých parků.

Letos uplynulo už 20 let od okamžiku, kdy byla chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty zařazena na seznam biosférických rezervací UNESCO. Dostala se tak do dobré společnosti nejvýznamnějších přírodních a kulturních krajin naší planety. Při této příležitosti uspořádala Správa CHKO Bílé Karpaty slavnostní konferenci, jejíž program zdůraznil výjimečnost území a oprávněnost jeho postavení ve světě. Zúčastnilo se jí na 150 odborníků, kteří 8. listopadu 2016 zaplnili sál Panského dvora ve Veselí nad Moravou. Úvod patřil předsedovi Národního komitétu MAB, Ivanu Ryndovi a tématu role biosférických rezevací.

Zbrašovské aragonitové jeskyně jsou unikátním jeskynním systémem hydrotermálního původu. Leží v údolním svahu řeky v lázních Teplice nad Bečvou nedaleko města Hranice. Celková délka systému činí 1435 m, návštěvní trasa je dlouhá 375 m. Spolu s dalšími 13 zpřístupněnými jeskyněmi u nás jsou organizačně začleněny do Správy jeskyní ČR.

Velké šelmy, vlk obecný (Canis lupus), medvěd hnědý (Ursus arctos) a rys ostrovid (Lynx lynx), se v poslední době šíří na našem kontinentě i do míst, kde v minulosti byly zcela vyhubeny nebo kde se jejich počet v důsledku pronásledování člověkem výrazně snížil. Příčinu návratu zmiňovaných savčích predátorů spatřujeme nejen v jejich dlouhodobé ochraně alespoň v části jejich areálu rozšíření, ale i v jejich překvapivé schopnosti se přizpůsobit životu také v lidmi značně pozměněné krajině a v neposlední řadě ve zvýšení stavů základní kořisti. Není žádným tajemstvím, že hustota volně žijících velkých kopytníků v Evropě je v současnosti nejvyšší v historii.