Podrobné vyhledávání v článcích

Oblast západního Ekvádoru se řadí mezi biologicky nejzajímavější a nejrozmanitější místa naší planety. Rozloha původních lesů, jak suchých na jihu, tak deštných na severu, se však v posledních padesáti letech rapidně snížila. Dnes suché lesy existují víceméně jen ve velmi fragmentované podobě a deštné lesy oblasti Chocó se zachovaly pouze v několika málo chráněných územích na severu země. Zlepšit současný neradostný stav se v poslední době snaží nejrůznější iniciativy ochrany přírody na soukromých pozemcích, kterou umožňuje současná ekvádorská legislativa. Jakou budoucnost mají soukromé rezervace v tomto regionu?

Slon africký (Loxodonta africana) patří z hlediska ochrany přírody k ukazatelům poměrně zachovaného přírodního prostředí subsaharské Afriky. Největší suchozemský savec a ikona savan a otevřených lesů černého kontinentu za poslední století vymizel z více než 90 % původního areálu rozšíření. Přes pozitivní výsledky zvýšené ochrany na přelomu století došlo v posledním desetiletí k dramatickému úbytku. Sčítání slonů prováděné v letech 2013–2014 v 18 afrických zemích týmem vedeným známým filantropem Paulem G. Allenem relativně přesným leteckým a statisticky reprezentativním sčítáním prokázalo, že nepřežívá donedávna předpokládaných 434 000–500 000 slonů, ale jenom něco přes 350 000 kusů (Chase et al. 2016).

V září 2016 navštívil nestor světové krajinné ekologie Richard T. T. Forman na pozvání Přírodovědecké fakulty UK v Praze a České společnosti pro krajinnou ekologii (CZ-IALE) Českou republiku. Při té příležitosti jsme mu položili několik otázek.

Staré mapy měly odjakživa své kouzlo. Často zobrazují něco, co již neexistuje, anebo naváděly k místům obestřeným tajemstvím. Kolem řady historických map kolují legendy či záhady. Staré plány jsou mnohdy mistrně propracované, i když zakreslené partie neodpovídají skutečnosti. V jiných případech je přesnost až zarážející. Všechny tyto zmíněné atributy najdeme i u historických map českých a moravských jeskyní. A mnoho z nich s sebou nese i neobvyklé příběhy.

Kočka divoká, kdysi běžný druh naší přírody, pravděpodobně doplatila na přeměnu přirozených lesů a rozmanité struktury krajiny na smrkové plantáže a intenzivní hospodářství. Finální ranou pro ni pak byl jistě i lov „škodné“, masivně podporovaný chovateli drobné pernaté zvěře, a nařízený dokonce i běžným sedlákům. Koncem 18. století tak kočka divoká začíná rapidně mizet a už na začátku 19. století je považována za vzácné zvíře, jehož sporadický výskyt je přisuzován spíše zatoulaným jedincům ze sousedního Slovenska, popřípadě Německa.

Série protimluvů v názvu článku není náhodná. Stručně vystihuje charakter divočícího toku. Prostředí je dynamické svou proměnlivostí, stabilní pestrou mozaikou biotopů a rychlou regenerací společenstev, ohrožené… je bohužel také namístě. To vše vyplývá z výsledků hydrobiologického inventarizačního průzkumu provedeného v letech 2011 až 2013.

Základní právní normy Evropské unie na ochranu přírody, jmenovitě směrnice č. 2009/147/ES o ochraně volně žijících ptáků, resp. její předchůdkyně č. 79/409/EHS (směrnice o ptácích, 1979), a směrnice č. 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice o stanovištích, 1992), představuji z celé řady dobře známých důvodu bez nadsázky nejpropracovanější zákony na ochranu přírody, a to nejen na našem kontinentu.

Chráněná krajinná oblast Poodří zahrnuje především nivu řeky Odry, která si zde na většině své délky zachovala přirozený charakter meandrujícího nížinného toku. Její přítoky byly naopak v minulosti až na výjimky různým způsobem vodohospodářsky upraveny. Není proto divu, že revitalizace některých přítoků Odry byla zařazena do Plánu dílčího povodí Horní Odry, který je postupně naplňován od roku 2010. Aktuálně je v povodí Odry navrhováno k revitalizaci 75 km toků, což s již provedenými revitalizacemi z prvního plánovacího období představuje kolem 100 km revitalizovaných úseků vodních toků.

Lesní ekosystémy v CHKO Slavkovský les představují významný fenomén krajinného rázu, všechny NPR jsou zde tvořeny právě lesy. A nelze se divit – neprostupné lesní hvozdy tady bez přerušení existují už tisíce let. O kontinuitě zdejších lesních biotopů vypovídají nálezy indikačních druhů nosatcovitých brouků Acalles pyranaeus, A. hypocrita a A. camelus v PR Podhorní vrch a PR Holina, a to i přes středověkou těžbu rud a následný rozvoj lázeňství. Dnes se samozřejmě o neprostupnosti a divočině už nedá hovořit. Přesto se dají nalézt části lesa, kde se zachovala původní tvář přírody s minimálními vlivy lidské činnosti.

V posledních letech se zásadně změnila forma péče o národní přírodní rezervaci Slanisko u Nesytu. Postupné zvyšování intenzity pastvy zvířat přináší očekávané výsledky. Při botanickém průzkumu byly v září loňského roku mimo jiné nalezeny dva druhy nenápadných slanomilných rostlin, které zde byly považovány za nezvěstné. V letošním roce k nim přibyl další „znovunalezenec“. V následujícím textu vám ve stručnosti přiblížíme samotný fenomén slanisk, pohnutou historii těch tuzemských a podrobněji vás seznámíme s novými přístupy v péči o nejcennější slanisko u nás.