Podrobné vyhledávání v článcích

Mnoho knih již bylo napsáno o Moravském krasu a mnohé z nich bylo mnohokrát opsáno. Ale abychom byli spravedliví, každá publikace přinesla také mnoho novinek. Za počátek jejich dlouhé řady můžeme s trochou nadsázky považovat už práce ze 17. století a za její aktuální závěr knihu Petra Zajíčka „Moravský kras v ponorné řece času“, vydanou nakladatelstvím Academia v Praze v roce 2017.

(přehled vybraných aktualit za období duben 2018 – květen 2018, judikatura květen 2018)

Dne 16. 5. 2018 zemřela ve věku 80 let paní Mgr. Jaromíra Kuncová, jedna z nejvýznamnějších osobností severočeské ochrany přírody. Pocházela z Berounska, v Berouně také vystudovala jedenáctiletou střední školu a pak v Praze Přírodovědeckou fakultu UK, obor biologie–chemie se specializací na vyšší rostliny (1956–1961). Celý svůj profesní život poté prožila v severních Čechách.

Ve čtvrtek 17. 5. 2018 členové spolku Mokřady – ochrana a management společně se zástupci Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, města Jihlavy a kraje Vysočina slavnostně otevřeli nedávno zrevitalizovaný mokřad nad Kulatinou. Událost proběhla za velmi „mokřadního“ počasí (trvalý déšť) a tak účastníci mohli na vlastní oči vidět, jak se valí proudy vody novým korytem potoka.

Oba dva spojuje neuvěřitelná touha ochránit životy šelem v České republice. První věnoval svou životní energii a zápal do návratu rysa do středoevropské přírody. Ten druhý bojoval v poslanecké lavici za zpřísnění norem upravujících pravidla pro kožešinové farmy. Oba dva teď za svou práci získaly nejprestižnější české environmentální ocenění – Cenu Josefa Vavrouška, kterou uděluje Nadace Partnerství. Ludvík Kunc a Robin Böhnisch.

V poslední době hýbou i částí evropské veřejnosti, která se o ochranu přírody příliš nezajímá, dva ne vždy s chladnou hlavou a racionálně diskutované případy: kácení v Bělověžském lese na východě Polska a dopad neonikotinoidů na hmyzí opylovače. Připomeňme si proto, o co v nich jde, a nezaujatě shrňme jejich současný stav.

Lov dobytka predátory, zejména velkými šelmami, zůstává v různých částech světa nejčastějším konfliktem mezi lidmi a volně žijícími živočichy. Velmi často se řeší, a to nejen v rozvojových zemích, povoleným usmrcením nebo upytlačením problémového zvířete nebo zvířat.

Průměrný věk zvířat se zásadně liší od několika dnů do stovky let. Antarktická houba Cinachyra Antarctica se dožila 1550 let, škeble Arctica Islandica více než 400 let. Nejdéle žijícím obratlovcem je želva obrovská, která se dožívá více než 200 let. Nejdéle žijícím savcem je velryba grónská (až 200 let). Dlouhověký je i slon, který se dožívá až 70 let. Lidé ve vyspělých zemích se běžně dožijí 80 let, existuje ale skupina lidí, jejichž věk přesáhl 100 let. Obrovské věkové rozdíly můžeme nalézt i mezi ptáky. Orel skalní se dožívá až 80 let, velcí papoušci ary až 70 let, zatímco drobní pěvci žijí 5–10 let.

Ptáci bezesporu patří po celá staletí k nejoblíbenějším živočichům vůbec. Mnozí z nich citlivě reagují na změny prostředí, vyvolané lidskou civilizací, nezanedbatelným způsobem přispívají k fungování přírody a jejich výzkum napomáhá pochopení základních procesů v ekosystémech, ať už přirozených, přírodě blízkých, nebo umělých. V neposlední řadě představují dlouhodobou inpiraci umělců a bývají – poněkud technicky řečeno – také důležitým biologickým zdrojem, a to nejen z pohledu hospodářství jednotlivých zemí. To vše činí z ptáků víc než vhodnou skupinu pro informování, výchovu a vzdělávání nejširší veřejnosti i cílových skupin obyvatelstva a pro získávání jejich podpory pro myšlenku aktivní péče o přírodní a krajinné dědictví.