Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 2/2020 — 23. 4. 2020 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

RNDr. Otakar „Ralf“ Leiský 1925–2020

Autor: Dana Turoňová, Václav Petříček, Leša Leiský

Život do vstupu k profesionální ochraně přírody
Otakar se narodil 19. listopadu 1925 v Pardubicích a zde strávil prvních pět let života. Potom se s rodinou odstěhoval do Prešova. Jeho otec, stavitel, tam začal pracovat pro zdejší Státní lesy a statky. To byla pro malého Otakara příležitost poznávat nejen nádhernou karpatskou přírodu, ale shodou okolností seznámit se se svými osudovými přáteli ― huculskými koňmi, chovanými v proslulém prešovském hřebčinci. Na Slovensku chodil do školy a posléze studoval na zdejším gymnáziu. V temných dnech rozpadu Československa v r. 1939 se většina českých úředníků a odborníků musela, stejně jako Otakarova rodina, vrátit domů, napřed do Pardubic a záhy do Prahy, kde rodiče našli práci a Otakar pokračoval ve studiu na gymnáziu, a dokonce se mu – již za protektorátu, a tedy ve válečné době – podařilo i odmaturovat. Jeho vlastenectví a odvaha ho záhy přivedly do řad odbojové organizace Zpravodajská brigáda, která působila v letech 1940–1945 a organizovala různé sabotáže proti fašistickému Německu a zpravodajskou činnost pro exilovou vládu v Londýně. V době Pražského povstání působil spolu s dalším velikánem ochrany přírody Vojenem Ložkem jako spojka mezi různými odbojovými skupinami a podporovali odboj na barikádách. 

O. Leiský (uprostřed) se spolužáky M. Hessem (vlevo) a V. Ložkem (vpravo)
na barikádách v Praze, Hermanově ulici 10. 5. 1945. Foto archiv Leša Leiský

Po válce, ihned po otevření vysokých škol, začal Otakar studovat na Karlově univerzitě medicínu, ale po pěti semestrech přestoupil na přírodovědeckou fakultu UK, neboť příroda a péče o ni mu byly bližší. Po absolvování fakulty nastoupil na základní vojenskou službu k dělostřelectvu v tehdejším vojenském újezdu Brdy – Jince.

Ve státní ochraně přírody
V roce 1950 začal působit na Ministerstvu školství, věd a umění, odboru pam. péče a ochrany přírody v Praze, ze kterého byl záhy vytvořen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. Pracoval v něm v letech 1950–75 (zpočátku ještě za studií) jako zoolog, podílel se na základech legislativy ochrany přírody – připravoval např. první vyhlášku na ochranu živočichů, a protože jsme v té době v naší legislativě žádný vzor neměli, musel se inspirovat v zahraničí. Spolu s Ladislavem Vodákem, se kterým měl společné také skautské ideály, připravoval podklady k vyhlášení národního parku Šumava (v r. 1963 z politických důvodů vyhlášen jen jako CHKO) a podíleli se ideově i na znaku, který se používá dodnes. Vyhlášení CHKO předcházelo mnoho let usilovné práce, kdy téměř na koleně a většinou ve volném čase vytyčovali hranice NP, vyjednávali podmínky s představiteli dotčených obcí a ve spolupráci s dalším zoologem Pavlem Trpákem kompletovali přírodovědecké podklady pro vyhlášení. 

Aktivity v dobrovolné ochraně přírody a výchova 
Ota založil ve spolupráci s dalšími osobnostmi dne 5. září 1958 první dobrovolnou československou ochranářskou organizaci u nás ― Sbor ochrany přírody při Společnosti Národního muzea. Sdružoval přátele přírody a jeho hlavním cílem byla ekologická výchova a péče o přírodu. Se svou ženou Miladou se také postaral o heraldické prvky nové organizace – Sbor měl ve znaku tisovou větévku, heslo „Poznej a chraň“ a jeho zásady byly zakotveny v ochranářském desateru, ze kterého vycházejí mnohé dnešní ekologické organizace. Jak se členská základna postupně zvyšovala a rozšiřovaly se aktivity, začalo se uvažovat o samostatné organizaci. Bez souhlasu tehdejší vládnoucí garnitury ale nebylo něco takového možné. Po několika žádostech na příslušné úřady se až v době pražského jara ledy pohnuly a nakonec byl v roce 1969 dílem štěstí a dílem cíleného lobbingu Oty založen TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny, který je jako TIS – Nezávislé sdružení přátel přírody činný dodnes. 

Ustavující sjezd TISu 15. 11. 1969. O. Leiský stojí vedle řečníka R. Štemberga.
Nad hlavami zelená vlajka TISu se zlatým kompasovým křížem. Foto archiv Dana Turoňová

Ustavující sjezd TISu se konal 15. 11. 1969 a k jeho symbolice přibyla zelená vlajka se zlatým kompasovým křížem a Ralfův veršovaný Velký zákon, určený hlavně mládeži. Národní muzeum se tehdy stalo prvním kolektivním členem. Počátky TISu nebyly lehké, ústředí mělo k dispozici jedinou studenou místnost na rohu Nerudovy ul. a Jánského vršku v Praze. Celostátní informační materiály, na kterých se podílel zejména Ota Leiský, se tiskly cyklostylem, točilo se ručně klikou a materiály se roznášely v taškách a batozích na poštu. Další místnost, kde se scházeli členové TISu 1. základní organizace Stopaři, byla v Praze 4, v Jaromírově ul. Byla to původně klubovna Krasové sekce ve sklepě domu č. 45. Schůzky organizoval Ota (pro mládež měl  přezdívku Ralf), a tak trochu testoval, co by bylo vhodné i pro ostatní základní skupiny TISu. Kromě schůzek se konaly pravidelné výpravy do přírody, instruktorské a vzdělávací kurzy a ochranářské tábory v duchu tradic lesní moudrosti. Řadu členů ovlivnil natolik, že se po studiích dále věnovali ochraně přírody, přírodním vědám nebo souvisejícím činnostem.

Ota se nevyhýbal ani médiím, v rozhlase spolupracoval s Ivo Budilem. První rozhlasový cyklus, který připravovali, se jmenoval „Mlčící jaro“ autorky Rachel Carsonové o nebezpečí používání pesticidů. Byl z toho pak průšvih, ale vzít zpět to už nešlo…

Ota byl i duchovním otcem velmi úspěšné akce TISu, výsadeb Stromů republiky při příležitosti 50. výročí založení ČSR. Kolik bylo vysazeno stromů, se už asi nepodaří zjistit, stovky jich však byly. To už se ale schylovalo k tvrdé normalizaci a stromy byly v sedmdesátých letech záměrně ničeny, neboť jakákoliv vzpomínka na tatíčka Masaryka se příliš nehodila komunistům do ideologie. Zlomen byl i ústřední strom republiky zasazený 28. 10. 1968 v Seminářské zahradě nad dolní stanicí petřínské lanovky, naštěstí dokázal obrazit a v péči Stopařů TISu a pana zahradníka petřínských sadů Jindřicha Pavliše se postupně proměnil v nádherný strom. Konala se u něj i malá pieta po Otově pohřbu. 

Sázení ústředního Stromu republiky 28. 10. 1968 v petřínských sadech,
vzadu E. Nováková a O. Leiský. 
Foto archiv Dana Turoňová

Zahraniční expedice
Pod hlavičkou TISu se konala řada přírodovědných expedic do zahraničí. Některé Ota přímo organizoval a také se jich účastnil. Několik expedic mířilo na Saharu – přispěly ke vzniku NP Tassili a k ochraně vymírajících endemických cypřišů Cupressus dupreziana uvedených v červené knize IUCN – Mezinárodního svazu ochrany přírody. Cypřiš Duprezův se nyní pěstuje v Botanické zahradě PřF UK a její pracovníci pokračují v úspěšné reintrodukci druhu. Ze saharských expedic také vyšly dvě knížky s ochranářským podtextem: Sahara není jen písek a Stopy v písku, které napsal Otův kamarád Jiří Haleš.

 
Letní tábor 1. základní skupiny TISu počátkem sedmdesátých let. 
Foto archiv Dana Turoňová

Ukončení činnosti Tisu 
TIS byl pro své zelené názory vůdčích osobností, např. výhrady k přečerpávací přehradě na Dlouhých stráních, nesouhlas s výstavbou přehrady na Křivoklátsku i další aktivity nepohodlný tehdejšímu režimu a v r. 1979 byl donucen se dobrovolně rozejít. Přispěla k tomu také skutečnost, že nebyl v Národní frontě. Vedení TISu se v začátcích zajímalo i o možnost vstupu do NF, aby naplnilo doporučení ministerstva lesního a vodního hospodářství, ale tato cesta se ukázala zcela neschůdnou. Při pohovoru na ústředí české složky NF vysvětlil čelný představitel této instituce zástupcům TISu, že začlenění není možné, neboť členové TISu běhají po přírodě, chytají motýly a lezou do různých děr, což se s posláním NF neslučuje. Proti takové argumentaci nebylo obrany – a ani se o ni nikdo nepokoušel, neboť normalizace zřejmě už začínala nést trpké ovoce. Členská základna TISu tehdy čítala přes 16 000 individuálních členů. Ota byl po dobu celé existence organizace jeho ústředním tajemníkem, ale také se už věnoval Hucul clubu založenému v r. 1972. 

Táboření u Lužnice. 
Foto archiv Leša Leiský

Hucul Club 
Otakar Leiský si ve svém životě vydobyl úctu mnoha svými počiny, ale jedním z těch nezapomenutelných je záchrana vzácného plemene huculských koní. Hucul Club vznikl v roce 1972 pod hlavičkou TISu jako Sdružení pro záchranu huculského koně. Se záchranným chovem začínal s prvními pěti staršími huculy (čtyři klisny a plemenný hřebec Edo) z Muráně (Slovensko) v době, kdy na celé planetě zbývalo posledních asi 300 čistokrevných huculů a stále jich ubývalo, neboť byli dříve využíváni zejména pro práci v lese i v armádě. Ralf a jeho „sedm statečných“ – mladých členů Stráže přírody z TISu – se s koňmi usadili na kraji Prahy v osadě Zmrzlík v rozpadajícím se statku, jehož zapůjčení se Ralfovi nakonec podařilo vyjednat s místním JZD. O rok později se za přispění příznivců ze Slovenska podařilo koupit dalších šest klisen a chov opravdu začal. S tím i nekonečné starosti. Ralf dobře věděl, že nestačí koně jen zachránit, ale je třeba jim vytvořit patřičné „pí ár“. Proto neúnavně a také úspěšně šířil slávu huculských koní – před Hucul Clubem bylo slovo hucul známé většinou jen jako nadávka, dnes je toto plemeno koní v obecném povědomí. První ekologický tábor s huculy se uskutečnil v r. 1974 a od té doby se jich konalo více než sto šedesát. Dalšími aktivitami Hucul Clubu byla jezdecká turistika, chovatelská výuka a od r. 1975 se začala ve spolupráci s Helenou Lewitovou uskutečňovat i hipoterapie a hiporehabilitace postižených. Ve stejném roce byl chov uznán „Rozmnožovacím chovem koní plemene hucul“ – tedy hřebčínem. Podařilo se odchovat 230 hříbat a v tradici chovu huculského koně na Zmrzlíku dnes obětavě pokračuje Otův syn Leander Leiský (Leša). 

Ornitologický kurz v Přerově 1972. 
Foto archiv Leša Leiský

Přátelé a spolupracovníci
Je těžké odlišit Otovy osobní přátele, spolupracovníky, odborníky i kolegy z práce. Většinou se při společné odborné práci pro ochranu přírody, stejně jako pro její propagaci i výchově dětí a mládeže, prolínali. Blízkých přátel ale nebylo mnoho. Byli jím z doby na smíchovském gymnáziu Vojen Ložek a také Miloslav Hess, s nimiž Ota prožil Pražské povstání ve zpravodajské brigádě. Později se pochopitelně přátelil se spolužáky z PřF UK, z nichž byl asi nejznámější Zdeněk Veselovský, ředitel Pražské zoologické zahrady. Z pracovního období na ministerstvu školství, věd a umění a SÚPOP velice rád vzpomínal na kolegu Rudolfa Moučku (trampa Ztracenky), se kterým si dobře rozuměli. Velmi úzce spolupracoval především se svou paní Miladou, zooložkou, až do důchodového věku zaměstnanou na SÚPPOP, později i s dalšími kolegy, např. s Františkem Skřivánkem, Jiřím Antošem, Jaroslavem Hromasem a Bohumilem Kučerou. Osobním přítelem se mu stal v padesátých letech jeho pozdější švagr Otakar Rubík, který obětavě pomáhal realizovat Otovy nápady a projekty, včetně příprav na vyhlášení CHKO Šumava v letech 1960–63. Celý život se přátelil s Emilem Kučerou z Ralfova oddílu „Prastopařů“, který vystudoval PřF UK a v krizové době 1969 odešel do Kanady. Na budování základů CHKO Šumava spolupracoval také s přítelem Ladislavem Vodákem ze Sušice a mladým Pavlem Trpákem. Na přípravách zahraničních výprav a expedic TISu spolupracoval s Josefem Buchbergerem. Expedic se pravidelně zúčastňoval i další kamarád – herpetolog, speleolog a svérázný edukátor Jiří Haleš. Ota blízce spolupracoval i s Ivanem Makáskem, skautem a redaktorem Niky. V Československém rozhlase měl dobrého přítele Ivo Budila. Neměli bychom zapomenout ani na dvě dámy – Evu Olšanskou z Ostravy a také Elišku Novákovou; z dob huculského chovu pak také na Lenku Gotthardovou, bývalou ředitelku hřebčína v Kladrubech n. L., dnes starostku Kladrub. Řadu přátel měl na Slovensku, např. Juraje Vargu, vedoucího slovenské části Sboru ochrany přírody. Ze zahraničí měl nejblíže k Joy Adamsonové, spisovatelce a ochranářce, která pocházela z Opavy. Je autorkou knížky Příběh lvice Elzy a z honoráře za české vydání knížky věnovaného TISu byl zakoupen univerzální mikrobus nazvaný Elza, který přepravoval jak instruktory, tak i rozličné náklady. Dalším blízkým člověkem byl belgický přírodovědec a ochranář Edgar Kesteloot, mj. prezident Belgické nadace pro ochranu habitatů, a také slavný oceánolog Jacques-Yves Cousteau, kterého Leša s huculskými koníky stylově povozil v kočáře po Praze.

O. Leiský na oslavě devadesátin na AOPK ČR. 
Foto Dana Turoňová

Je těžké vystihnout všechny rysy charismatické osobnosti Otakara Leiského v jednom omezeném článku, dlouhý a zajímavý život by vydal spíše na knižní román. Byl to člověk vzdělaný a moudrý, k sobě dosti přísný, k ostatním velmi tolerantní, přívětivý a vždy ochoten pomoci. Obdivoval T. G. Masaryka a byl vyznavačem životního stylu, který pojmenoval biosofií. Vycházel z myšlenek a ideálů E. T. Setona, A. Schweitzera, M. Tyrše, A. B. Svojsíka i dalších, včetně starořeckých filozofů. Otova obětavá a nezištná činnost pro ochranu přírody i jeho osobní zaujatost v prosazování dobrovolných ochranářských aktivit v těžké době totalitního režimu i v dobách nelehkého návratu do normálu přinášely výsledky, které nám ho budou stále připomínat i v budoucnosti. 

Morální zásady, kterými se sám řídil, vložil do Velkého Zákona: