Linda Stuchlíková

Mohlo by se zdát, že v České republice existuje celá řada koncepčních, strategických a jiných materiálů zaměřených ať už primárně, nebo jako součást širšího spektra zájmů na ochranu přírody a krajiny. Hodnocení úspěšnosti naplňování uvedených dokumentů a jejich cílů a efektivity realizovaných opatření by si zasloužilo samostatný článek či několik článků, pohled na naši krajinu v širším měřítku však příliš optimismu nevzbuzuje. 

Přihlížíme proměnám krajiny probíhajícím nebývalou rychlostí. Nemáme nyní na mysli mnohokrát skloňované dopady změny klimatu, ale zejména důsledky změn v užívání krajiny člověkem. Ještě před sto lety, kdy se živila zemědělstvím a lesnictvím třetina obyvatel České republiky a průměrná velikost zemědělského podniku nedosahovala ani 5 hektarů (Kučera 1994), bylo využívání krajiny v řadě ohledů intenzivnější, ale zároveň mnohem mozaikovitější. V současnosti se na obhospodařování krajiny podílí desetkrát méně lidí, industrializované zemědělské hospodaření probíhá na rozsáhlých zcelených plochách a bylo upuštěno od obhospodařování ekonomicky marginálních ploch a od tradičních forem hospodaření náročnějších na lidskou práci.