Zprávy-Recenze

Ochrana přírody 3/2008 — 24. 6. 2008 — Zprávy-Recenze

Gaisler J. & Zima J.: Zoologie obratlovců

Pro přípravu druhého přepracovaného vydání si Gaisler přizval Jana Zimu, kterému rovněž nechybí ani patřičná odborná erudice, ani vzácná schopnost předávat znalosti jiným. Byl jsem zejména zvědav, jak si au­tor­ská dvojice poradí se zemětřesením, které v třídění a soustavě obratlovců (Vertebrata) způsobily v uplynulém čtvrtstoletí poznatky, získané metodami molekulární genetiky, překotným rozvojem evoluční biologie a nástupem statistických postupů vícerozměrné analýzy údajů a výpočetní techniky. Fylogenetická taxonomie, známější jako kladistika, je založena na rozdělení znaků a jejich stavů podle vývojového původu a charakteru jejich výskytu mezi druhy a jinými taxony. Jednoduše řečeno, třídění organismů v tomto pojetí vychází z jejich příbuznosti. Organismy jsou řazeny podle větvení ve vývojovém stromu, a nikoli na základě nezřídka zdánlivé vnější podobnosti. Ačkoliv uplatnění těch­to zásad při třídění organismů, obratlovce nevyjímaje, nejenže nepostrádá logiku, ale má i jisté kouzlo, museli bychom při důsledném použití fylogenetické taxonomie zcela zavrhnout tradiční dvouslovné názvosloví a úplně se vzdát zažitých taxonomických kategorií. Navíc mnohé z těchto netradičních názorů doprovází značná dávka neurčitosti. Gaisler a Zima proto podpořili opodstatněný názor, že třídění organismů by mělo být srozumitelné nejen těm, kteří je vytvářejí, ale hlavně velké množině jeho nejrůznějších uživatelů. Oba naši přední znalci obratlovců nikomu nevnucují svůj pohled na věc, ale naopak upozorňují, že existují další možné výklady. Čtenář se s nimi může podrobněji seznámit v citované literatuře, kde najde také odkazy na internetové zdroje. Dilema taxonomického třídění vyřešili Gaisler se Zimou také nadmíru elegantně: Po vzoru zejména amerických biologů se nesnaží natěsnat určitou taxonomickou skupinu do nadtřídy nebo podkmenu. Dávají tak jednoznačně najevo, že pro třídění organismů jsou neméně důležité obecnější zákonitosti vývoje, jejichž zhmotněním může být mj. rozmanitost popisovaných taxonomických jednotek včetně jejich znaků a dalších projevů. Chápu, že studenti, kterým učebnice slouží pouze k získání kreditu, nad popsaným přístupem křepčit radostí nebudou. O to víc jej ocení přemýšliví čtenáři.

Autorům stačilo na přepracování a rozšíření textu z 1. vydání o nejnovější zjištění necelých 160 stránek. Protože se zoologie obratlovců (a škodolibě si přiznejme, že k překvapení četných pochybovačů, zabývajících se vysloveně „moderními“ biologickými disciplínami) rozvíjí i nadále, oceňuji, že řadu odborných výrazů uvádějí sestavovatelé příručky s jejich původními anglickými názvy. Vyhnou se tak možnému rozdílnému výkladu ne zcela zažitých termínů. Ostatně, zatímco v prvním vydání citované cizojazyčné prameny zahrnovaly díla v angličtině, něm­čině, francouzštině a ruštině, dnes mezi nimi jednoznačně převládá angličtina. Publikaci viditelně pomohla výtvarně zdařilá změna obálky. Vidím-li ve vlaku nebo před učebnami stále častěji posluchače, horlivě používající postupně zlevňující přenosné počítače, nezdá se mi úplně nerozumné uvažovat o vydání učebnice v elektronické podobě.

Diskusi, jak vlastně taxonomicky hodnotit domácí zvířata, ukončila v roce 2003 Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu (ICZN) tím, že domácí zvířata pokládá za samostatné druhy: kočka domácí by tak měla být označována jako Felis catus. Dala tak přednost pojetí, běžnému v USA, protože v Evropě zoologové domácí zvířata tradičně pokládají za formy volně žijících předků. Plemena domácích a hospodářských zvířat nejsou z pochopitelných důvodů i nadále taxonomicky klasifikována vůbec.

Zájemci o ochranu přírody jistě nepřehlédnou kapitolu věnovanou ohroženým druhům obratlovců a jejich ochraně. Závěrečná část učebnice uceleným způsobem přibližuje působení člověka na přírodu v minulosti a v současnosti, informuje o stupni ohrožení hlavních skupin obratlovců vyhubením nebo vyhynutím v celosvětovém měřítku a v ČR a rovněž shrnuje způsoby péče o populace ohrožených druhů obratlovců a o jimi osídlené prostředí. Do textu se však vloudilo o poznání více nepřesností než do předcházejících kapitol. Ve výčtu činitelů ohrožujících obratlovce chybějí nemoci. Přinejmenším příběh obětí ptačí malárie, nížinných druhů havajských pěvců čeledi šatovníkovitých (Dreapanidae), pronikl i do popularizační literatury. Ačkoliv dnes známe několik desítek druhů obratlovců, jejichž vyhynutí mají v době nedávné na svědomí probíhající změny podnebí, předpovědi dopadu očekávaných klimatických změn na další existenci těchto živočichů nejsou příliš optimistické, a to i tehdy, pokud budeme brát v úvahu, že mohou být zatíženy nemalou neurčitostí. Pro město, v angličtině označované jako Gothenburg, se v češtině vžil švédský název Gőteborg. Celý název směrnice č. 92/43/EHS, tedy směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, naznačuje, že se tato právní norma Evropských společenství (ES) vztahuje na volně žijící faunu (pochopitelně s výjimkou ptáků) a flóru a v neposlední řadě i na přírodní stanoviště (biotopy), bez ohledu na to, zda je obývají cílové druhy a poddruhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů: Nejedná se jen o biotopy fauny a flóry, které směrnice chrání, jak by mohlo vyplývat z označení, uváděného v učebnici. Soustava chráněných území Natura 2000 není programem, ale rozsáhlou činností, vyplývající přímo z právního řádu ES. Ostatně ani průběžné vytváření soustavy zvláště chráněných území v ČR není programem, ale stálou rozsáhlou aktivitou státní ochrany přírody. Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů byla sice sjednána v Bonnu, ani zdaleka není pouze evropskou konvencí, ale naopak má globální působnost. Jejími smluvními stranami se staly státy ze všech kontinentů. Naopak Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť, podle místa sjednání známější jako Bernská úmluva, se z větší části týká šířeji pojaté Evropy; navíc je zaměřena přesně na problematiku, kterou se zabývá tato kapitola. Ani vysvětlení obou nejdůležitějších přístupů k druhové ochraně není zcela přesné. Ochranou in situ máme ve skutečnosti na mysli péči o populace planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů přímo tam, kde se vyskytují. Naproti tomu ochrana ex situ je založena na udržování organismů a druhů naživu záměrným přesunem jejich propagulí z původního biotopu do lidské péče, zejména řízených podmínek prostředí. Zahrnuje pěstování planě rostoucích rostlin či chov volně žijících živočichů nebo udržování jejich propagulí v botanických a zoologických zahradách, účelových chovech a kulturách, genových bankách a dalších zařízeních, jako jsou kupř. stanice pro poraněné nebo trvale poškozené živočichy. Proto jen některé postupy ochrany ex situ můžeme označit za chov v lidské péči. Nebylo by od věci zmínit, že se péče o biotopy cílových druhů ukazuje v konečném výsledku nejen jako nejúčinnější, ale také zdaleka nejlevnější způsob, jak v krajině udržet cílové druhy flóry a fauny.

V době aktualizace příručky existovalo v ČR 25 chráněných krajinných oblastí: CHKO Český les byla vyhlášena 1. srpna 2005. Biosférické rezervace představují konkrétní výstup vědeckého projektu UNESCO Člověk a biosféra (MAB). Proto byl zpočátku při péči o ně kladen oprávněný důraz na v těchto oblastech prováděný výzkum, avšak postupně se v biosférických rezervacích věnuje zvýšená pozornost ochraně přírody a krajiny, jejich udržitelnému rozvoji a podpůrným činnostem, jako je environmentální výchova, vzdělávání a osvěta (viz článek A. Pavlíčka v tomto čísle). IUCN – Světový svaz ochrany přírody nemá ve znaku pandu velkou (Ailuropoda melanoleuca). Černobílá charismatická šelma, představující přímo modelový vlajkový druh, se stala symbolem jiné, neméně známé mezinárodní ochranářské organizace, WWF International – Světového fondu na ochranu přírody. První náčrty pořídil britský přírodovědec Gerald Watterson podle pandí celebrity Chi-Chi, chované začátkem 60. let 20. století v londýnské zoologické zahradě v Regent's Park.

Gaislerova a Zimova učebnice je víc než textem, z něhož se budou připravovat na zkoušky posluchači přírodovědeckých, pedagogických, zemědělských, lesnických či veterinárních fakult a fakult zaměřených na péči o životní prostředí. Představuje v nejlepším smyslu příručku, tedy publikaci, po níž s důvěrou sáhneme, když se budeme chtít dozvědět něco o obratlovcích. Připomínat, že zájemce získá hodnotnou knihu za víc než rozumnou cenu, by v případě publikací z prestižního pražského nakladatelství Academia bylo nošením dříví do lesa.

Vydala Academia Praha 2007. 2., přepracované vydání. 694 str., ISBN 978-80-200-1484-9. Cena 495,- Kč.