Zprávy-Recenze

Ochrana přírody 5/2012 — 27. 2. 2013 — Zprávy-Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Býti ochráncem přírody

V dávných dobách, kdy se ještě veřejnoprávní vysílání výrazně odlišovalo od programu komerčních stanic, uváděla Česká televize dokumentární řadu Zjizvená tvář země. Působivá kamera, doprovázená hudbou České filharmonie, představovala krajinu České republiky, která dostala od lidí nemilosrdně zabrat. IUCN, který si tehdy říkal Světový svaz ochrany přírody, organizoval ve stejné době seminář o přírodě vojenských výcvikových prostorů střední Evropy.

V jednom dílu se­riálu výstižně komentoval minulost a přítomnost Mladé a Ralska Václav Petříček. Přišlo nám, že železná logika podpořená emocemi je daleko výmluvnější než sebevětší hromada folií na zpětný projektor. Protože se ale příslušnou kazetu podařilo získat na Kavčích horách doslova na poslední chvíli, strávil jsem noc u videopřehrávače překladem textu. Jakmile ranní budapešťský rychlík opustil s obvyklým zpožděním holešovické nádraží, upadl jsem do spánku unavených a vzbudil se teprve po hodině. „Podívej se na to a dopiš to,“ říká Igor Míchal. Stačil totiž mezitím svým nezaměnitelným, téměř kaligrafickým rukopisem napsat poměrně rozsáhlý článek. Právě neuvěřitelná pracovitost, obrovské odborné znalosti a přehršle praktických zkušeností charakterizovaly usměvavého vousáče s kostěnými obroučkami brýlí snad nejvíce.

Ostatně rukopisy brněnského rodáka, sužovaného podlomeným zdravím, představovaly kapitolu samy o sobě. O všem, co sepsal, opakovaně přemýšlel a text nosil ve fořtovské kožené tašce přes rameno klidně i celé měsíce. Další úpravy Igor nezařazoval na konec textu, ale vlepoval nebo přišíval sešívačkou přímo do něj. Vznikl tak vskutku trojrozměrný manuskript, kterého se vždycky nakonec ujala nějaká dobrá duše a přepsala jej na počítači.

Někteří mladí akademičtí lvi Igoru Míchalovi opakovaně vyčítali, že nesleduje nejnovější literaturu. Skutečně asi neměl na nočním stolku poslední vydání Sciencenebo Nature, ale četl v několika jazycích – a hodně. Vím, jak mnoho jej podobné útoky zraňovaly, zvláště proto, že část z nich byla podle mého názoru vedena zbytečnou osobní záští.

Parafrázi titulu poslední Seifertovy sbírky jsem do názvu vzpomínky na Igora Míchala nezařadil náhodou. Igor zůstával nejen navýsost bytostným ochráncem přírody, ale vynikal neskutečným přesahem do mnoha oborů včetně umění. Bavit se s ním kupříkladu o tom, jak je možné, že autorem slov Ódy na radostse stal talentovaný básník, který si určitou dobu nemohl dovolit koupit košili, a zhudebnil ji nesnášenlivý a popudlivý hluchý chlapík, na jehož sledování musela rakouská tajná policie nasadit naráz dvacet špiclů, byla skutečně radost. Stejně jako v odborných debatách, ani tehdy Míchal nestavěl na odiv, co všechno ví, a necítil potřebu za každou cenu válcovat diskutující. Panoramatické černobílé fotografie přírodních a krajinných scenerií, pořízené, jak sám říkal, širokorozchodným fotoaparátem značky Horizont ukrajinské výroby, v sobě bezesporu nesou nadčasové poselství. Dodnes je používám, když se snažím posluchačům vysvětlit, co je ráz krajiny a její paměť.

Igor Míchal (1932–2002) byl Homo sapiens v doslovném významu obou slov.

Jan Plesník