Z naší přírody

V polovině listopadu uplyne 35 let od vyhlášení chráněné krajinné oblasti Třeboňsko. Věkem se řadí mezi střední generaci CHKO a rozlohou mezi ty větší. Má řadu specifických rysů, které výrazně formují její krajinný ráz a které je nutno respektovat i při její správě.

O pískovcových jeskyních Prachovských skal se v Ochraně přírody již psalo (Mlejnek & Ouhrabka 2012). V té době bylo v Prachovských skalách registrováno 57 jeskyní. Do tohoto počtu byly zahrnuty jeskyně historicky evidované (např. Balatka 1984, Vacek 1991, Vítek 1980) i jeskyně ze speleologického průzkumu pracovníků Správy jeskyní ČR z let 2006 a 2007. Speleologický průzkum se v oblasti však nezastavil a jeho výsledkem je registrace dalších objektů.

Osm dlouhých roků trvala cesta přehlášení a podstatného rozšíření chráněné krajinné oblasti Kokořínsko o tzv. Máchův kraj. Přírodovědná charakteristika i historie byly obsahem článku v časopise Ochrana přírody
č.5/2012, ten se však téměř nezabýval „úřední“ stránkou celého procesu. A protože mohu říci, že jsem celou dobu stál přímo v centru dění jako vedoucí Správy CHKO, dovolím si udělat určitou rekapitulaci a podělit se o poznatky ze svého pravděpodobně životního úkolu v ochraně přírody.

Už jste někdy navštívili jeskyně v korálovém útesu nebo alespoň korálový útes? Nemusíte kvůli tomu někam daleko do Tichomoří. Postačí se projít našimi Koněpruskými jeskyněmi a porozhlédnout se i po okolí. Pokud byste se však dokázali i s touto oblastí přenést přibližně o 410 miliónů let zpět, ocitli byste se ve stupni prag spodního devonu starších prvohor někde na jižní polokouli. Ano, na jižní polokouli. 
To není překlep.

K posuzování kvality biotopů, indikaci jejich změn i argumentaci v ochraně přírody jsou obvykle využívány nápadnější a snadno rozeznatelné druhy organismů, z hmyzu často např. střevlíkovití (Carabidae), včely (Apoidea) nebo denní motýli (Papilionoidea). Velmi cenné informace o stavu prostředí a podklady pro jeho management nám ovšem poskytují i mnohé další, spíše nenápadné a méně atraktivní skupiny hmyzu.

Jeskyně Na Špičáku v Jesenickém krasu se řadí k nejstarším písemně doloženým jeskyním ve střední Evropě. Pestrou historii lidského zájmu o zdejší podzemí dokládá značné množství vzácných nápisů, kreseb a maleb na stěnách a stropech jeskyně, kterých bylo v mramorovém labyrintu o celkové délce 410m zdokumentováno na 4 000.

Rozdílný a mnohdy dramatický průběh jednotlivých etap geologické minulosti vtiskl krajině na území naší republiky rozmanité formy reliéfu i různorodou škálu přírodních útvarů. Malebné scenérie vrchovin střídají mohutné horské hřebeny, úrodné nížiny kontrastují s ostrými suky vulkanických pohoří. Ale i svět podzemí má v České republice nebývalou pestrost.

Chráněná krajinná oblast Šumava žije dnes v koexistenci s národním parkem Šumava a zároveň i v jeho stínu. Vyhlášením národního parku v roce 1991 se stala jakýmsi jeho ochranným pásmem. Přesto spravuje některé nejcennější části Šumavy, jako jsou Královský hvozds Černým a Čertovým jezerem a Boubín, které se do národního parku Šumava nedostaly. Přestože obě instituce chrání v podstatě shodné ekosystémy a podobnou krajinu, rozdílnost v jejich přístupech je zřetelná.

Kolik proměn se podílelo na tvářnosti podzemních prostor jeskynního systému nedaleko Křtin ve střední části Moravského krasu! V prvopočátku to bylo dlouhodobé působení ponorného toku, který postupně modeloval a rozšiřoval pukliny ve vrstvách devonských vápenců. Později se přidala činnost člověka, která místy nevratně poznamenala podstatnou část krasového labyrintu. Jeskyně Výpustek, která dosud skrývá mnohá tajemství, otevírá své nitro a poskytuje široké možnosti poznání. Na návštěvníky veřejnosti zpřístupněné jeskyně čeká každým rokem něco nového.

Žáby, čolci a mloci představují specifickou skupinu, která je svým vývojem spjata se sladkovodním i suchozemským prostředím. Od počátku 80. let 20. století byl na celém světě postupně zaznamenáván pokles jejich početnosti, což vedlo ke zvýšení zájmu o tyto živočichy. Z hlediska dlouhodobého monitoringu biodiverzity se však jedná spíše o skupinu opomíjenou, což se odráží i v nedostupnosti dlouhodobých kvantitativních údajů. Obojživelníci přitom jsou – vzhledem ke svému způsobu života – velmi vhodnými indikátory změn životního prostředí a významnými likvidátory různého hmyzu a dalších bezobratlých živočichů, které považujeme za škůdce.