Z naší přírody

Před čtyřiceti lety byly hory na moravsko-slezsko-slovenském pomezí prohlášeny chráněnou krajinnou oblastí. V té době se již dlouho jednalo o oblíbené území tvořící rekreační zázemí průmyslového Ostravska. A nejen odborníci si všimli, že se jim krajina mění před očima. Ubývalo dřevěných chalup – těch, kvůli kterým jezdí do rožnovského skanzenu každoročně statisíce lidí. Louky a pastviny, kdysi plné ovčích stád nebo shrbených rolníků, se plánovitě zalesňovaly smrkem, stavěly se přehrady, televizní vysílače na vrcholech hor. Západní větry přinášely z průmyslových oblastí zkázu horským lesům… A do toho v březnu 1973, nastoupilo pět nadšených a odhodlaných mužů a žen, kteří se pokusili tento neblahý vývoj zvrátit.

Před 50 lety se odehrála významná událost v oblasti péče o přírodní dědictví naší země. V roce 1963 byl vyhlášen první český národní park, a to na území Krkonoš, kde již v předchozích desetiletích mnoho prozíravých a moudrých lidí usilovalo o záchranu unikátních hodnot, jimiž jsou naše nejvyšší hory proslulé.

Stavy dravců dosáhly minima začátkem 70. let 20. století: podle střízlivých odhadů se jejich početnost v západní a střední Evropě včetně území dnešní ČR snížila za období let 1870–1970 o plných 90 % (Brown 1976).

V pestré krajině České republiky lze najít desítky nepravidelně roztroušených krasových oblastí. Některá karbonátová tělesa byla téměř po celé období své existence obnažena na povrchu a nepřetržitě podléhala krasovým procesům. Jiná prodělala mnohem složitější geologický vývoj. To je případ několika izolovaných krasových oblastí Západních Sudet, které tu tvoří nevelké čočky a ostrůvky. V krasu povodí řeky Kamenice a na Železnobrodsku se nacházejí jediné veřejnosti zpřístupněné jeskyně v severních Čechách, Bozkovské dolomitové jeskyně, které jsou národní přírodní památkou. Podzemní systém ukrývá nejen největší jezero se statickou hladinou v České republice, ale zároveň je naší nejdelší jeskyní, která se v dolomitech vytvořila.

Rozšíření CHKO Kokořínsko o oblast známou jako Máchův kraj je vyústěním několikaleté systematické práce ochrany přírody. Oficiálně by se tak mělo stát během příštího roku. Na mapu chráněných území České republiky přibude přírodovědně cenné území, na němž se v současnosti nachází ptačí oblast Českolipsko – Dokeské pískovce a mokřady a pět evropsky významných lokalit, které jsou součástí soustavy Natura 2000. K rozšíření stávající CHKO je připraveno území o rozloze cca 137 km². Orientačně jej lze vymezit linií mezi sídly Doksy–Jestřebí–Zahrádky–Srní–Zákupy–Hradčany–Kuřívody–Bělá pod Bezdězem–Bezděz, hranice se však až na výjimky vyhýbá zastavěnému území. Návrh zahrnuje i část bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko.

Druhá největší chráněná krajinná oblast ČR přitahuje jak obdivovatele přírodních a kulturních krás, tak turisty, sportovce, historiky a badatele. Pro každého z nich nabízí něco z nepřeberného bohatství, jež pramení z dlouhé a pestré historie přírody i lidské civilizace. Kraj Přemysla Oráče, J. W. Goetha, E. Filly, ale také českého granátu, nazývaný „Zahradou Čech“, „českou Arkádií“ a ještě na počátku druhé poloviny 19. století „Českým rájem“, se spoustou idylických kopců, luk a lesů má v sobě jedinečné kouzlo a bez nadsázky patří ke klenotům středoevropské krajiny. Současně je také krajem rychle se měnícím pod vlivem průmyslu, zemědělství či dnešní výstavby venkovských a městských sídel, komunikací a dalších objektů.

Skalnatá a osamělá krajina při zemské hranici – říká se jí také České Švýcarsko. Písek, připlavený před osmdesáti miliony let druhohorními řekami do mořské delty a stlačený do mohutné desky tvárné horniny. Do daleka se táhnou rokle a lesy. Ve dne se nad nimi nese jen volání krkavců a černých datlů, za noci je ozařuje pouze měsíc. Je možno jimi bloudit hodiny, dny, týdny, z cesty bolí nohy, desetitisíckrát je nutno překročit padlý kmen. Lze v nich prožít pocit samoty a v naprostém tichu poslouchat padající zrnka písku. Hluboko pod koberci rašeliníku vede cesta z hladce opracovaných pískovcových kvádrů. Dřevěné památky pohltil čas. Znamení vytesaná kdysi lidmi do skal – kříže, nápisy a letopočty – zůstávají. V Českém Švýcarsku je ukryto mnoho zvláštních věcí. (Miloslav Nevrlý)

Romantický kraj vápencových skal a hlubokých lesů mezi Prahou a Berounem, jehož osu tvoří řeka Berounka a výraznou dominantu středověký hrad Karlštejn, byl před čtyřiceti lety vyhlášen chráněnou krajinnou oblastí. Jeho příznačný název Český kras poprvé použil významný badatel z první poloviny 20. století Jaroslav Petrbok, který si na svých cestách po Balkánském poloostrově všiml podobnosti vápencové krajiny v srdci Čech s klasickým středozemním krasem.

Brdská vrchovina je rozsáhlé území podhorského až horského charakteru v jihozápadní části středních Čech. Značná neúživnost geologického podkladu, kamenité půdy a drsné klima vedly k minimálnímu rozšíření až absenci trvalého lidského osídlení a zemědělství. To determinovalo Brdy jako prostor souvislého rozsáhlého lesního celku, který se zachoval ve své celistvosti až do dnešní doby. Brdy jsou hodnotné zejména výskytem horských a podhorských fenoménů, zachovalým hydrickým režimem a díky minimálnímu vlivu lidského osídlení. Na velké rozloze pohoří se nachází vojenský újezd Brdy. V souvislosti s jeho připravovaným zrušením vyvstává otázka další ochrany tohoto cenného území.

„Železné hory jsou geologické smetiště na dvorku Českého masivu.“ (Josef Vachtl)

„Ten, kdo najde dobré koště na jeho uklizení, získá klíč k rozluštění historie Českého masivu.“ (Daniel Smutek)