Z naší přírody

Bohatá krápníková výzdoba, impozantní pohled ze dna propasti Macocha a především podzemní plavba po ponorné řece Punkvě. To vše je součástí prohlídky Punkevních jeskyní, které patří k nejatraktivnějším přírodním cílům České republiky. Podzemní prostory mezi vývěrem Punkvy a Macochou nebyly dlouho známy a historie jejich objevování je mnohostránkovým příběhem nezlomné badatelské vůle. Mnoho desetiletí tak mohou návštěvníci obdivovat krásy podzemí i sílu přírodních živlů, kterým v krasových oblastech vévodí dva: voda a čas.

Loňské třetí číslo Ochrany přírody obsahovalo článek věnovaný rozšíření CHKO Kokořínsko o oblast Dokeska a také text o obtížném návratu vlků do České republiky. Jsem rád, že mohu na tato témata navázat a spojit je do jednoho příspěvku. Na začátku roku 2014 totiž poprvé fotopast zachytila vlka na Dokesku u Břehyňského rybníka v NPR Břehyně-Pecopala, což vyvolalo vcelku oprávněný mediální ohlas. V létě 2014 se podařilo na stejném území potvrdit rozmnožování vlků a odchov jejich mláďat. Ale zpět na začátek.

Zimující netopýři na území České republiky využívají především různých podzemních prostor. Často se jedná o sklepy, štoly, chodby, historická opevnění nebo krasové a nekrasové jeskyně. Nejpočetnější zimoviště nalezneme v krasových jeskyních. Tato skutečnost je dána především velikostí podzemních prostor, teplotními poměry a reliéfem stěn a stropů. Oproti nim jsou nekrasové (pseudokrasové) jeskyně, dalo by se říci, jen „chudé příbuzné“. Přesto i v nekrasových jeskyních jsou na území ČR významná zimoviště. Autoři se aktivně věnují sledování pseudokrasových oblastí, především v oblasti východních Čech, kde se jim podařilo objevit několik nových zimovišť (např. jeskyně Na Svinčici). Své výsledky porovnávají s publikovanými daty o výskytu netopýrů, kterých je však z oblasti pseudokrasových jeskyní poskrovnu. Zde uvádíme zimoviště, která patří k nejzajímavějším z nich.

Horní Labe je na území ČR rozděleno 93 příčnými stavbami na samostatné části s populacemi ryb, které se druhovou pestrostí od sebe příliš neliší. Vyšší druhové zastoupení najdeme spíše v proudivějších úsecích, než ve stagnujícím prostředí jezových zdrží. Výrazně nadějnější pro ichtyofaunu je situace na dolním toku Labe za naší hranicí.

Když vznikl 1. ledna 2000 národní park České Švýcarsko a byl na jaře téhož roku slavnostně otevřen, důvod ke slavení byl vlastně dvojí. Nejen že se na mapě České republiky objevil v pořadí již čtvrtý a dlouho očekávaný národní park, ale zároveň vznikl ve střední Evropě další přeshraniční park o celkové rozloze přes 170 km2. Díky mezinárodní spolupráci i s ostatními chráněnými pískovcovými územími, kterou jsme po vzniku NP rozvinuli (Härtel 2007), dnes víme s jistotou, že Českosaské Švýcarsko je nejrozsáhlejší pískovcovou krajinou v celé Evropě, kde existují pouze tři pískovcové NP hlásící se ke kategorii II dle IUCN: Sächsische Schweiz (1990), Góry stołowe (1993) a České Švýcarsko (2000). To je i důvod, proč se dnes již tradiční spolupráce česko-saská rozšířila i na polské Stolové hory. Ale nepředbíhejme.

Propast Macocha je jednou z nejhlubších otevřených propastí v Evropě. V letech 2007–2008 zde Správa jeskyní Moravského krasu zorganizovala výzkum bezobratlých živočichů. Na sběru a zpracování získaného materiálu se podíleli pracovníci Správy jeskyní ČR, Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích, Přírodovědecké fakulty UK v Praze, Muzea Vysočiny Jihlava i mnozí amatérští entomologové.

Chráněná krajinná oblast Blanský les byla vyhlášena v roce 1989 k ochraně zachovaných smíšených lesních porostů, floristicky bohatých lokalit na hadcovém a vápencovém podloží a charakteristického krajinného rázu. Leží na území okresů Český Krumlov, Prachatice a České Budějovice, zahrnuje správní území šestnácti obcí a žije zde kolem deseti tisíc obyvatel. Území je hodnotné po stránce přírodovědecké, což je kromě geologicko‑mineralogické pestrosti dáno mimo jiné i jeho polohou. Blanský les leží ve srážkovém stínu Šumavy, v jehož důsledku je zde kromě menšího množství srážek i teplejší klima.

V téměř absolutní tmě, hluboko v jeskyni, kde ticho přerušoval jen zvuk kapek dopadajících do jezírka, vyrůstal snad tisíce let nevídaný krápník. Nikdo o něm nevěděl a neobdivoval ho. Až najednou se ozval nezvyklý hluk krumpáčů a lopat. Tmou pronikl paprsek světla a zazněly lidské hlasy. Možná to byly hlasy nadšení nad novou prostorou a údivu nad krápníkovou výzdobou, v níž dominoval krápník, který pojmenovali Svícen.

Chráněná krajinná oblast Třeboňsko je širokou veřejností vnímána jako víceméně rovinaté území s rozsáhlými lesy, rašeliništi a množstvím rybníků, které jsou navzájem propojené sítí přirozených i umělých vodních toků. Není však bez zajímavosti i skutečnost, že její součástí je na východě, při hranicích s Rakouskem, úzký výběžek krystalinika, nazývaný Maršovinská pahorkatina.

Rozmanitý podzemní svět pod malebnou Balcarovou skálou u Ostrova u Macochy byl lidem dlouho utajen. Znám byl pouze výrazný vchod s navazující 38 metrů dlouhou slují. Romantické místo v Moravském krasu poprvé na obrazu ztvárnil J. Richter v roce 1820. Skála s temným otvorem a opředená pověstmi byla od poloviny 19. století uváděna v publikacích od různých autorů. Jedním z nich byl i Dr. Jindřich Wankel, který v prostorách vchodu a sluje učinil první archeologické výzkumy. Roku 1869 odkryl pravěké ohniště a kostěný nástroj z období mladšího paleolitu.