Právo v ochraně přírody

V rámci zákona č. 70/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 166/1999 Sb. o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dochází k 1. lednu 2026 i ke změně zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Tato změna byla vyvolána zejména potřebou řešit efektivně vyplácení náhrad škod způsobených vlkem na hospodářských zvířatech.

Jsem přesvědčena, že nelze, a to ani z hlediska zákonnosti takového rozhodnutí, natož z hlediska věcného . Přesto z vládního návrhu novely zákona o ochraně přírody a krajiny (sněmovní tisk č. 878), který má v části týkající se dřevin směřovat k posílení jejich ochrany, vyplývá, že Ministerstvo životního prostředí s takovou možností počítá. V nově navrhované úpravě poplatků za kácení dřevin povolované pro záměr vyžadující jednotné environmentální stanovisko (tj. zhruba řečeno pro záměr stavební) se mnohokrát opakuje formulace o „povolení záměru vyžadujícího jednotné environmentální stanovisko na základě souhlasného a bezpodmínečného jednotného environmentálního stanoviska z důvodu marného uplynutí lhůty pro jeho vydání“. Tato krkolomná právní formulace znamená tzv. fikci bezpodmínečného souhlasného závazného stanoviska dotčeného orgánu, tedy to, co stavební zákon vyjadřuje v § 178 odst. 3 slovy „nevydá-li dotčený orgán vyjádření nebo závazné stanovisko ve lhůtě pro jeho vydání, považuje se za souhlasné a bez podmínek“.

Jednotné environmentální stanovisko se jako závazné stanovisko podle § 149 správního řádu nevydává ve správním řízení. Ekologickému spolku však z § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny plyne právo být v případě své žádosti předem informován o vydávání JES namísto úkonů podle ZOPK. Další procesní práva v „řízení“ o vydání JES může spolek mít jako tzv. dotčená osoba podle správního řádu.

V rámci pokračujících aktivit k usnadnění a urychlení výstavby a zavádění technologií pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů (OZE) byla s účinností k 1. 7. 2024 tzv. „havarijní novelou vodního zákona“ (zák. č. 182/2024 Sb.) v právním řádu ČR zakotvena vyvratitelná právní domněnka převažujícího veřejného zájmu a zájmu veřejného zdraví a bezpečnosti na realizaci zařízení pro výrobu, skladování a přenos energie z obnovitelných zdrojů. Takto definovaná právní konstrukce, vycházející z právních předpisů evropského práva, byla promítnuta jednak do zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), a jednak do zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).

Už dlouhou dobu se ze strany odborné veřejnosti ozývají hlasy o potřebnosti změn v oblasti druhové ochrany. Revize by se měla týkat jak celkového koncepčního přístupu, tak i právních předpisů. Z hlediska tohoto článku jsou podstatné požadavky na legislativní změny v oblasti ochrany zvláště chráněných druhů, které se aktuálně promítly do návrhu novely zákona o ochraně přírody a krajiny. Návrhy změn se v rámci různých platforem objevují již dlouho (Hošek & Dušek 2015; Lacina & Pešout 2018). Ale až zmiňovaný legislativní návrh spustil skutečnou a zjevně polarizovanou diskuzi. Do té by autoři tohoto článku na základě zkušenosti pracovníků aplikujícího orgánu rádi přispěli kritickou úvahou o současném stavu vydávání druhových výjimek a potřebě jeho změn. Níže uvedené úvahy platí i v kontextu nové stavební legislativy, či možná o to více.

Rekodifikace stavebního práva přináší v roce 2024 po mnoha letech relativně stabilního právního stavu zásadní změny do režimu povolování stavebních záměrů, které se bezprostředně týkají i práce orgánů ochrany přírody. Na většině území České republiky vstupuje v účinnost režim vydávání jednotného environmentálního stanoviska (JES), který však neplatí pro zvláště chráněná území (ZCHÚ) a území soustavy Natura 2000. 

Od doby, kdy Evropská komise zveřejnila návrh nařízení o obnově přírody (Nature Restoration Law), uplynuly již bezmála dva roky. Tato unijní legislativa si klade za cíl reagovat aktivním konáním na pokračující pokles biologické rozmanitosti napříč přírodními společenstvy, a to prostřednictvím řady specifických i průřezových cílů. 

Dvacet let je v České republice zaveden institut vyplácení finanční náhrady (újmy) hospodářům (vlastníkům či pachtýřům zemědělské půdy, lesních pozemků nebo rybníků s chovem ryb nebo vodní drůbeže) za ztížení hospodaření v důsledku omezení z důvodu ochrany přírody. Právní rámec pro vyplácení újmy dotváří dvě prováděcí vyhlášky, které v poslední době doznaly významnějších úprav. Za dvacet let se také vyvinula a upřesnila metodika pro posuzování oprávněnosti a výše újmy. Finanční náhradu celostátně (s výjimkou území v působnosti správ národních parků) administruje AOPK ČR.

Na ombudsmana se obrací lidé v široké škále situací, mezi podáními tak nechybí ani ty, které se dotýkají zájmů ochrany přírody a krajiny dle příslušného zákona1. První v článku popisovaný případ poukazuje mimo jiné na zajímavé téma geocachingu a nepříznivé dopady, které může pro přírodu představovat. V dalším se řeší kácení dřevin, konkrétně situace, kdy se možná i dobře myšlená celková obnova veřejné zeleně v obci může snadno zvrtnout v nepřiměřený zásah do životního prostředí. Konečně poslední kauza rezonuje téma trampingu v chráněných krajinných oblastech (CHKO). 

Článek rozebírá aktuální občanskoprávní judikaturu k tzv. imisím v podobě nežádoucího spadu listí a dalšího materiálu z obecní aleje na soukromý pozemek. Ve složité otázce kolize soukromoprávního (tj. obtěžování imisemi) a veřejnoprávního (tj. ochrana dřevin) náhledu na věc soud nižší instance rozhodl, že městu je možné uložit povinnost imise odklízet. Pootevřel tím pomyslnou Pandořinu skříňku a vzbudil obavy ze stržení laviny (v praxi stěží uspokojitelných) nároků soukromých vlastníků vůči samosprávám. Dovolací soud dvířka Pandořiny skříňky však opět přivřel, když věc posoudil odlišně a vrátil kauzu k dalšímu řízení.