Podrobné vyhledávání v článcích

Slon africký (Loxodonta africana) patří oprávněně mezi symboly fauny celého kontinentu. Podle uznávaných odhadů se savanami a pralesy v Africe na jih od Sahary ještě v 16. století prohánělo na deset milionů největších v současnosti žijících suchozemských živočichů. Výroba kulečníkových koulí, šachových figurek, držadel vycházkových holí a nožů, klavírních kláves, malých šperkovnic, tabatěrek či vyslovených tretek a nevkusných kýčů stála život tisíců afrických slonů. I když hlad po klech poněkud utlumily obě světové války, na konci osmdesátých let 20. století z původního počtu slonů zůstala pouhá desetina. USA, západní Evropa a skupina afrických zemí na čele s Keňou se proto rozhodly katastrofální vývoj zvrátit. Na Nový rok 1990 vstoupil v rámci Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostli (CITES) celosvětový zákaz obchodování se slonovinou. Protože pro kly neexistovalo odbytiště, pytláctví i pašování slonoviny pokleslo na úroveň, kterou bylo možné označit za snesitelnou.

Stalo se již na Hodonínsku tradicí, že každé čtyři roky řeší orgány ochrany přírody (tj. Krajský úřad Jihomoravského kraje – odbor životního prostředí, na území národních přírodních památek pak také Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, regionální pracoviště Jižní Morava) záměr Lesů České republiky, s. p., případně dalších vlastníků lesa, použít letecký postřik insekticidu proti gradujícím chroustům maďalovým v oblasti Hodonínské a Bzenecké Doubravy (viz např.: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/pece-o-prirodu-a-krajinu/o-nesmrtelnosti-tematu-chroust/).

Lesy na zeměkouli trpí v nebývalé míře. Likvidace deštných pralesů v Amazonii se zrychlila, ročně jich tu zmizí plocha větší než náš stát, na Sibiři se těží lesy za nejasných pravidel a snad i nejasných původů těžebních firem. V  Konžské pánvi to není o mnoho optimističtější. A pohled do tuzemských lesů také není nijak radostný.

Začátek 70. let 20. století přinesl četná zjištění z různých částí světa, že se životním prostředím člověka není něco v pořádku. V západní Evropě, USA a Japonsku proto začala probouzející se občanská společnost hlasitě požadovat po politicích a řídících pracovnících opatření, která by situaci co nejdříve výrazně zlepšila. Současně sílilo poznání, že bez aktivní mezinárodní spolupráce v ochraně životního prostředí žádoucí změna nastane jen těžko. Proto začaly být postupně sjednávány mezinárodní mnohostranné úmluvy, jejichž smluvní strany na sebe přijímaly právně závazné povinnosti související s ochranou přírody a péčí o životní prostředí.

Jako studenti jsme četli knížku Zdeňka Veselovského Hlasy džungle, popisující jeho pobyt v národním parku Kaziranga. Kromě četných zajímavostí z bionomie volně žijících živočichů v ní čtenář najde řadu poznámek týkajících se ochrany přírody před půl stoletím. Obsahově velmi hodnotný článek o nejednoduchých problémech péče o biodiverzitu v tomto ásámském parku uveřejnil v roce 2010 v National Geographic Douglas Chadwick (2010). S určitými obavami, ale i nadějemi jsme toto území navštívili v březnu 2019. Zkušenost však předčila naše očekávání, a to navzdory mnoha problémům, které v národním parku přetrvávají. Vždyť za posledních deset let v Kaziranze upytlačili přes sto erbovních nosorožců indických (Rhinoceros unicornis) a počet obyvatel v okolí parku vzrostl skoro o třetinu.

Řada jeskyní u nás byla v pleistocénu osídlena pravěkými lidmi, a to jak druhem homo neanderthalensis, tak i populacemi homo sapiens. Svědčí o tom řada archeologických nálezů. Na rozdíl od podobných jeskyní ve světě však dosud nebyly nalezeny pravěké jeskynní kresby v pravém slova smyslu. Existují však na stěnách některých jeskyní uhlíkové stopy zdánlivě připomínající abstraktní kresby. Pravěký původ jedné z nich byl poprvé zjištěn roku 2005 z jeskyně Býčí skála. Její stáří činí přibližně 5200 let. V letošním roce se podařilo pomocí radiouhlíkové metody identifikovat ještě o 1000 let starší čáry, a to v Kateřinské jeskyni. Stáří přibližně 6300 let plně koresponduje s doloženým, pozdně neolitickým osídlením vchodové části této lokality.

Propast Macocha je především krasový a geomorfologický fenomén. Díky svému charakteru, pozici a napojení na systém podzemních prostor protékaných podzemní řekou má specifické mikroklima postupně se měnící s hloubkou. Rozdílná teplota a vlhkost ovzduší v různých částech propasti podpořily i výskyt pestré škály živočichů a rostlin. Ten největší unikát byl poprvé nalezen a determinován právě před sto lety.

Javoříčské jeskyně jsou jednou z nejdéle sledovaných chiropterologických lokalit v České republice. První zmínka o netopýrech „z jeskyně u Bouzova“ pochází již z poloviny devatenáctého století. Od této doby byl podzemní systém několikrát intenzivně sledován. Nejdříve ihned po objevení jeskyní, poté po jejich zpřístupnění a opakovaně i v následujících obdobích. Od roku 1989 je průběžně monitorován počet zimujících letounů (Chiroptera). Postupně v celém, téměř šest kilometrů dlouhém podzemním systému chodeb a také ve všech známých jeskyních v nedalekém okolí. Za uplynulých třicet let se podařilo získat značné množství údajů o druhovém složení a vývoji početnosti zimující populace letounů. Pro poznání skutečné druhové bohatosti lokality byla zimní sčítání doplněna kontrolními odchyty před vchody do podzemních prostor mimo zimní období.

V neovulkanitech CHKO České středohoří se nachází několik desítek jeskyní, většinou nepříliš rozsáhlých s délkou do 10 metrů. O to více mezi nimi vyniká Loupežnická jeskyně u Velkého Března s délkou hlavní chodby necelých 100 metrů. Celková délka jeskyně včetně odboček je kolem 130 metrů. Jedná se o nejdelší jeskyni v neovulkanitech České republiky. Lokalita je zároveň jedním z nejvýznamnějších zimovišť netopýrů a vrápenců v Českém středohoří, a tak je pochopitelné, že byla v roce 2001 vyhlášena přírodní památkou.