Podrobné vyhledávání v článcích

Národní přírodní rezervace Jezerka, vyhlášená v roce 1969 na rozloze 130 ha, patří k nejcennějším oblastem Krušných hor. V období čtvrtohor tu byly zvětráváním skalních výstupků vytvořeny vrcholové skály, mrazové sruby, viklany, rozsedlinové jeskyně a na úbočí kopců suť balvanů. Vegetace je zde z větší části přirozená, její současný stav se příliš neliší od společenstev klimaxových; v převážné části území se jedná o velmi staré porosty. V rezervaci se vyskytuje více než 20 lesních typů, což dokládá velké přírodní bohatství jejího nevelkého území. Posláním rezervace je ochrana lesních porostů. V nižší nadmořské výšce rostou smíšené lesy, s nadmořskou výškou se složení lesa mění převážně na bukové porosty a v nejvyšších místech pak na čisté bučiny, v některých oblastech připomínající prales. V lokalitě rostou zajímavé a vzácné druhy rostlin, např. měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), oměj vlčí (Aconitum vulparia), okrotice dlouholistá (Cephalanthera longifolia), lilie zlatohlávek (Lilium martagon) či medovník meduňkolistý (Mellitis melissophyllum). Zvláštností zdejší květeny je, že zde řada teplomilných rostlin překračuje horní hranici svého obvyklého rozšíření (např. bělozářka liliovitá; Anthericum liliago a dřín obecný; Cornus mas). V rezervaci se hnízdířada vzácných druhů ptáků (holub doupňák; Columba oenas či krahujec obecný; Accipiter nisus), plazů (zmije obecná; Vipera berus) a obojživelníků (mlok skvrnitý; Salamandra salamandra). Dubové a bukové porosty hostí velké množství hmyzu, např. kovaříka (Limoniscus violaceus), roháče velkého (Lucanus cervus) a zlatohlávka zlatého (Cetonia aurata). Na snímku vrch Jezeří (706 m n. m.).

Vítod douškolistý(Polygala serpyllifolia) je subatlantský druh západní části Evropy, kde jeho rozšíření zasahuje od Pyrenejského poloostrova přes Anglii až po Faerské ostrovy a Skandinávii. Východní hranice rozšíření prochází od Itálie po Švédsko, ve vnitrozemí tvoří hranici Krušné hory. U nás jej nalezneme častěji v jihozápadní třetině Krušných hor, ze severovýchodní části hor téměř vymizel a dnes se vyskytuje pouze izolovaně. Roste vzácně ve Smrčinách a v Českém lese. Vítod douškolistý roste nejčastěji v krátkostébelných smilkových trávnících svazu Violion caninae a ve vřesovištích. Najdeme jej také při okrajích cest nebo na starých zbořeništích. Vítod douškolistý je vytrvalou drobnou rostlinou s poléhavou lodyhou s eliptickými a podlouhlými listy. Hroznovité květenství je chudé, s drobnými kvítky, snadno přehlédnutelné i přes svoji nezvykle světle modrou barvu. Rostlina kvete od května do července. Vítod douškolistý patří ke kriticky ohroženým druhům naší flóry. Ohrožení je dané jak vzácností výskytu, který je ovlivněn okrajem areálu, tak také ohrožením biotopů, ve kterých roste. Ohrožuje ho zarůstání a sukcese na neobhospodařovaných místech, plynulé rozšiřování lesa na lesních okrajích, stejně jako umělé zalesňování lesních cest.

Jde to vůbec dohromady – vzorový příklad „tvrdého“ turistického průmyslu a snaha o zachování přírodních hodnot a krajinného rázu? Odpovíte-li si, že nejde, máte (téměř) absolutní pravdu. A dvojnásobnou, jedná-li se o zvláště chráněné území!

Zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy v platném znění (dále jen zákon 115), byl přijat v dubnu roku 2000. Má za cíl mírnit konflikt mezi zájmy ochrany přírody a vlastníky domestikovaných zvířat, rybníků, zemědělských či lesnických pozemků apod. Zákon umožňuje za splnění zákonných podmínek uhradit škodu, kterou způsobil na majetku vybraný zvláště chráněný živočich podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny v platném znění.

Problematika rybožravých predátorů je v posledních letech často skloňovaným tématem. Z médií se pravidelně dozvídáme o ztrátách, které na rybích obsádkách působí kormorán velký, volavka popelavá, nebo vydra říční.

JARO(původně Jaroměřští Ropáci) je jedna ze základních organizací Českého svazu ochránců přírody (ČSOP), která působí v Královéhradeckém a částečně i v Pardubickém kraji. Kromě přírodovědných průzkumů a praktické péče o přírodu je její nosnou činností environmentální výchova a osvěta.

Celoevropská konference o přírodních a přírodě blízkých oblastech (EditorialPetra Rotha v Ochraně přírody 3/09), která se konala ve dnech 27.–28. května 2009 v Praze, ukázala mj. velmi rozdílné vnímání pojmu wilderness– divočina. V Evropě v podstatě neexistuje jasná a závazně přijímaná definice, což je způsobeno rozdílným historickým vývojem jednotlivých částí kontinentu. Zatímco zástupci střední a východní Evropy chápou pod pojmem „divočina, panenská příroda“ (tzv. pristineareas) vskutku původní pralesy nebo lidskou rukou viditelně neovlivněná území, představitelé zemí západní Evropy mají zažitou představu, že divočinou mohou být i oblasti lidmi již přeměněné nebo zničené, v nichž se však člověk rozhodl znovu nastartovat základní přirozené procesy (tzv. restorationareas).

Úvodem je třeba říci, že v poslední době hojně diskutované téma jsme v článku nazvali záměrně tak, jak bývá toto dilema obvykle vnímáno. V následujícím textu se pokusíme ukázat, že věc je poněkud složitější a stavět proti sobě biodiverzitu a procesy není zcela správné. Nejedná se samozřejmě o téma zcela nové, ale v souvislosti s rozšiřováním Evropské unie směrem na východ nabývá na významu.

Česká a vůbec středoevropská krajina se v současnosti mění a s ní se pozvolna proměňují i názory na její ochranu. Je dobře, že se rozbíhá diskuse i o základních a dosud zdánlivě jednoznačných pojmech a přístupech, jak je to patrné z příspěvku H. Härtela a Z. Křenové Dilema prio­rit: Chráníme biodiverzitu,nebo procesy?na straně 17. Cílem tohoto článku je ukázat spontánní sukcesi v krajině v širších souvislostech.