Z naší přírody

Ochrana přírody 4/2010 — 14. 9. 2010 — Z naší přírody — Tištěná verze článku v pdf

Doupovské hory

Autor: Jan Matějů

Je jedno, jestli hledáte největší vulkanický komplex v České republice, místo s největší diverzitou a zastoupením přírodních stanovišť v Čechách, nejvýše položenou lokalitou kuňky obecné u nás, největší vojenskou střelnici ve střední Evropě, nebo jen region s velmi pohnutou historií, odpověď je vždy stejná – Doupovské hory.

Najdete je v severozápadních Čechách přibližně v oblasti mezi Karlovými Vary, Bochovem, Podbořany, Kadaní a Ostrovem. Byť obklopeny civilizací, Doupovské hory nesou přízvisko čehosi tajemného, dobrodružného a zakázaného. Důvodem k tomu je nepřístupnost území vojenského újezdu Hradiště, které zabírá celou centrální část pohoří. Vstup do něj je dobrodružstvím pro každého přírodovědce. Nezáleží totiž na tom, zda jste tu poprvé či podvacáté, zda jste botanik, geolog nebo posedlý broučky, pestrost přírodních hodnot a krása této „pustiny“ vás zaručeně ohromí. Mimo jiné se zde vyskytuje 160 zvláště chráněných druhů živočichů a roste 235 druhů rostlin uvedených na červeném seznamu ČR. Vysvětlení současné podoby a druhové diverzity Doupovských hor je třeba hledat v jejich minulosti.

Přírodní podmínky

Geologie

Doupovské hory, největší komplex vulkanických hornin v České republice, jsou vázány na rozsáhlý tektonický příkop zvaný Podkrušnohorský zlomový prolom, který probíhá ve směru SV–JZ podél Krušných hor a který podmínil i vznik Českého středohoří. Doupovské hory vznikly právě na křížení Podkrušnohorského zlomu s dalším významným zlomem Českého masivu – Jáchymovským, probíhajícím ve směru SZ–JV. Pohoří bylo formováno vulkanickou činností ve svrchním eocénu až nejspodnějším miocénu. Nejstaršími vulkanickými horninami jsou tufy při jv. úpatí Doupovských hor u Dvérců (37,7 mil. let), naopak nejmladší vulkanické horniny nalezneme na sz. okraji u Vojkovic (22,3 mil. let). Původní teorie, která považuje pohoří za zbytky stratovulkánu s jediným vulkanickým centrem, již není obecně uznávána. Recentně totiž byla, kromě hlavního vulkanického centra Pustý zámek, prokázána i další vulkanická centra v sev. a jv. části pohoří (např. Jehličná, Hora, Houštka a Tureč). Z petrografického hlediska jsou Doupovské hory tvořeny střídajícími se pyroklastickými uloženinami (hornina se na povrch dostává v pevném skupenství jako popel, prach, písek, kamínky, pumy nebo bloky) a efuzivními horninami (výlevné horniny, hornina se na povrch dostává v kapalném skupenství v podobě lávových proudů), přičemž efuziva převažují. Pyroklastické horniny v okolí Valče jsou mezinárodně významným nalezištěm vzácné formy sklovitého opálu – hyalitu. Bohužel lokalita je i přes zákonnou ochranu (přírodní památka Valeč) stále poškozována sběrateli minerálů. Jemnozrnným pyroklastikům vděčíme i za jednu z nejslavnějších evropských fosilií tzv. hlodavce z Valče. Fosilie hlodavce z příbuzenstva veverek byla v okolí Valče údajně nalezena již v 17. století a jejímu zkoumání se mimo jiné věnoval i slavný francouzský přírodovědec Georges Cuvier. Originál je dodnes uložený ve sbírkách zámku Waldenburg v Německu.

Reliéf současných Doupovských hor má hornatinný, v okrajových částech vrchovinný ráz a je přibližně kruhového půdorysu. Rozloha pohoří je 607 km²a střední výška 558 m n. m. V jeho centrální části, při horním toku Liboce, leží Doupovská kotlina, dříve považovaná za zbytek kráteru stratovulkánu, která je prstencovitě obklopena jednotlivými hřbety. Nejvyšší vrcholy pohoří patřící do Hradišťanské hornatiny, Hradiště (933,8 m n. m.) a Pustý zámek (927,6 m n. m.), leží na JZ při ohersko-berounském rozvodí. Na východě a severovýchodě je centrální sníženina ohraničena Rohozeckou vrchovinou (Na Kalvárii, 604 m n. m.) a na severu pak jižními svahy masivu Jehličenské hornatiny (Velká Jehličná 827,8 m n. m.). Do severní, okrajové části tohoto celku se zařezává údolí Ohře s hloubkou až 400 m, a to jak v sopečných horninách, tak v jejich krystalickém podloží. Strmé svahy údolí v kombinaci s geologickým podkladem jsou důvodem vzniku rozsáhlých sesuvů, např. u Lestkova, Pekla nebo Vojkovic. V okrajové části pohoří vznikly jako denudační relikty stolové hory (Úhošť 593 m n. m.). Prudké svahy údolí a stolových hor jsou kryty suťovými poli, která se ve větším rozsahu vyskytují např. na svazích vrchů Úhošt, Mravenčák a Nebesa. Zcela převažujícím typem půd (pokrývá až 90 % plochy pohoří) je kambizem, nejčastěji zastoupená v subtypu modánní, varietě eutrofní. Je vytvořená ze zvětralin bazických výlevných vyvřelin a pyroklastik alkalického složení.

Klimatické poměry

Nejvlhčí a nejchladnější je, s ohledem na převažující západní proudění, jz. a záp. část pohoří. Vrcholy Hradiště, Větrovce, Pustého zámku a Velké Jehličné spadají do chladné klimatické oblasti (s průměrným ročním srážkovým úhrnem okolo 800 mm a teplotou 6° C). Mírně teplé klimatické oblasti jsou podle nadmořské výšky prstencovitě uspořádány okolo nejvyšších částí pohoří a zahrnují i údolí Ohře. Východní okraj Doupovských hor (oblast Vinaře a Želinského meandru), kam zasahuje západní výběžek teplé klimatické oblasti, leží v silném srážkovém stínu Krušných hor. Například u blízkých Tušimic dosahuje roční objem srážek pouze 444 mm, což jsou minimální hodnoty v rámci celé České republiky. Nízký úhrn srážek spojený s relativně vysokou průměrnou teplotou okolo 8 °C zde umožňuje výskyt stepních vegetace.

Vodstvo

Doupovské hory jsou z velké většiny odvodňovány krátkými toky z povodí Ohře, které se paprsčitě rozbíhají od nejvyšších vrcholů. Toky na porézním vyvřelinovém podloží nejsou příliš vodnaté a v letních měsících často vysychají. Pouze větší z nich jsou oživeny pstruhem potočním a vrankou obecnou. Jejich místní populace jsou, s ohledem na substrát dna, zbarveny téměř černě. Severní část pohoří je odvodňována toky, které v hlubokých údolích a roklích prudce spadají přímo do údolí Ohře. V úzké nivě největšího z nich, Lomnice a jejího levostranného přítoku Pstružného potoka, se mezi kopřivami a kališti divočáků nacházejí jímání komerčně stáčené vody Aquila. Centrální a východní část Doupovských hor je odvodňována tokem Liboce, který pramení v loukách u Jeseně. Odtud protéká podél tektonického zlomu centrální sníženinou, kterou směrem k východu prolamuje. Jižní svahy Hradiště a blízkých vrcholů jsou odvodňovány Malou a Velkou Trasovkou, které patří do povodí Berounky. Významným fenoménem Doupovských hor, stejně jako celých severozápadních Čech, je výskyt minerálních pramenů. Najdeme zde několik desítek vývěrů slabě alkalických, želelezitých kyselek bohatých na CO₂. Ty nejznámější z nich, nacházející se u lázní Kyselka, proslavil Heinrich Mattoni, který si zde v roce 1867 pronajal Ottův pramen a začal s rozesíláním minerální vody. Kdysi slavné lázně, kde se ještě v roce 1984 léčilo více než 1 500 pacientů, jsou již bohužel minulostí. Naopak nově zrekonstruované lázně u pramene Evženie se nacházejí v Klášterci nad Ohří. Kromě mattonky a zmiňované vody Aquila se v Doupovských horách stáčí neméně známá Korunní kyselka.

Humnický vrch s typickou „savanovou“ vegetací Doupovských hor

Foto P. Jiskra

Historie

Historie osídlení Doupovských hor, především jejich okrajových částí a údolí řeky Ohře, sahá přinejmenším do mladší doby kamenné (u nás jde cca o období 5,5 až 4 tis. lety př. n. l.). Doklady o prvních zemědělcích pocházejí z Andělské Hory, Činova, Doupova a Kadaňska. Nálezy kamených a bronzových nástrojů v oblasti svědčí o kontinuitě osídlení v eneolitu a době bronzové, na jejímž sklonku byl osídlen i vrch Úhošť, kam později (200–100 let př. n. l.) přišli Keltové. Pozůstatky opevnění jsou na jz. okraji Úhoště patrné dodnes. První opravdu významné osídlení pohoří spadá do doby stěhování národů, kdy v první polovině 6. století sem přišly slovanské kmeny, konkrétně kmen Sedličanů, který nahradil ustupující Germány. Vedle běžných sídlišť venkovského typu, např. v Dubině a Jakubově, vznikají hradiště situovaná na často již dříve osídlených ostrožnách v údolí Ohře, ale i jinde, např. Březina, Hradec – Stará Ves, Radošov a Velichov. Slované v 6.–13. století postupně osídlili celé Doupovské hory a založili většinu sídel, jejichž poloha a názvy se ve více či méně pozměněné podobě uchovaly doposud. Dokazují to, mimo jiné, toponomastické studie – slovo Doupov (v prvotním tvaru Dúpov) je dle jedné z teorií odvozeno od staročeského dúpa – dutina. K „poněmčení“ pohoří dochází až ve 14., 15. a u horských částí až v 16. století, kdy Doupov opouští český rod Doupovců z Doupova a panství roku 1565 připadá německému hraběti Kryštofu Šlikovi. Majetkem různých německých šlechtických rodů zůstalo až do roku1945. Poslední byl rod Zedwitzů, jehož pohřební kaple na svahu Ovčího vrchu je jednou ze dvou dosud zachovaných staveb města Doupov.

Novověká historie pohoří nebyla tak slavná, jak se někdy s nostalgií připomíná. Po třicetileté válce došlo k téměř úplnému vylidnění oblasti a region na pomezí Loketského a Žateckého kraje byl znovu osidlován jen pozvolna. Historicky nevyšší hustota zalidnění, dosažená v roce 1880, byla pouze 48 obyvatel na 1 km², tj. 46 % tehdejšího průměru Čech a Moravy. V oblasti chyběly jakékoli průmyslové závody, železniční spojení do Doupova existovalo až od roku 1902. Rozšířená byla pouze řemeslná výroba, zvláště soukenictví, obuvnictví, výrobci punčoch a pleteného zboží. Ani zemědělství nebylo příliš výnosné, dařilo se zde tzv. doupovskému ovsu, jehož zrno mělo vysokou krmnou hodnotu a rostlina poskytovala díky dlouhému stéblu hodně slámy. Velký význam mělo ovocnářství (proslulé byly například pozdě zrající doupovské višně) a tradiční chov včel, který se na rozdíl od sadovnictví udržuje až do současnosti. Výnosné bylo pastvinářství, chov dobytka a ovcí. Po roce 1880 dochází k dalšímu vylidňování oblasti vlivem odchodu obyvatel za prací do průmyslových měst v okolí. Významnou vlnu vylidnění s sebou přinesly obě světové války; pomníky padlých lze najít i v některých zaniklých obcích. V roce 1921 žilo v Doupově 1 605 obyvatel, až na výjimky pouze německé národnosti. V té době to bylo město se dvěma kostely, zámkem, klášterem, okresním soudem, gymnáziem, pivovarem, třemi hotely a vlastivědným muzeem. O devět let později byl počet obyvatel téměř o stovku nižší. Poválečné vysídlení/vyhnání (jak kdo chce) německého obyvatelstva vedlo k vylidnění oblasti. Osidlování novým obyvatelstvem nemělo, tedy alespoň na území vojenského újezdu, dlouhého trvání a již v roce 1953 došlo k dalšímu odsunu. Ten zahrnoval 588 nových obyvatel Doupova a celkem 3 679 obyvatel celé oblasti. Zničeno bylo více než 2 600 domů. Odsun proběhl na základě vojensko-politického rozhodnutí (usnesení vlády ze dne 4. 3. 1953) o zřízení vojenského výcvikového prostoru na území Doupovských hor na ploše 290,4 km². Postupnou úpravou hranic dosáhla rozloha vojenského újezdu Hradiště nynějších 331,61 km², což z něj činí nejen největší VÚ v ČR, ale i jeden z největších ve střední Evropě.

Pro pohnutou historii Doupovských hor, kde se několikrát vystřídalo slovanské a německé obyvatelstvo, aby zde na konec nezůstal nikdo, nejlépe platí citát z božích muk ve zdejší bývalé osadě Štichlův mlýn: „Všeho do času, pánbůh navěky“.

Příroda

Příroda Doupovských hor zůstala zachována nejen proto, že unikla tradiční exploataci krajiny 20. století (velkoplošné zemědělské a lesnické hospodaření spojené s hnojením, chemizací a melioracemi), ale navíc, díky specifickému způsobu využití území k výcviku vojsk a absenci sídel, získala i některé netypické rysy. Těmi pro pohoří nejnápadnějšími jsou velké plochy křovin, tůně po dopadech střel, území střelnic pozměněné častými požáry nebo obnažené povrchy tankových cest – jevy, které v běžné krajině nenajdete. Dochovaly se tu i velmi kvalitní biotopy pozdějších stádií sukcese, např. květnaté bučiny, jasanovo-olšové luhy, dubohabřiny, dobravy nebo suťové lesy. Nejzajímavější vegetaci tradičně hostí skalní stepi, suché trávníky a mokřady. Najdeme zde i obdělávané druhově bohaté louky nebo extenzivně obhospodařované rybníky s bohatou vegetací makrofyt. Nemá smysl popisovat zde spektrum biotopů, rostlinných a živočišných druhů celých Doupovských hor, to by si zasloužilo nejméně jednu odbornou monografii. Lépe bude podívat se na některé zajímavé lokality, reprezentující typické biotopy pohoří.

"Obnova" starých bučin na Pustém zámku

Foto P. Jiskra

Pustý zámek

Skutečnou dominantou Doupovských hor není Hradiště, ale druhý nejvyšší vrchol – Pustý zámek. Už při pohledu od západu ze Šemnické skály je jasné, proč je právě tato hora označována za vulkanické centrum pohoří. Představě dokonalé sopky chybí jen obláček dýmu na jejím vrcholem. Geologickým průzkumem skalních výchozů sz.–jv.orientovaného hřbetu Pustého zámku byla zjištěna velmi pěkná ukázka sukcese několika desítek lávových proudů různého stáří, které se podílejí na stavbě hory. Ty jsou těsně pod vrcholem doplněny výchozem tufů s několika menšími pseudokrasovými dutinami.

Svahy Pustého zámku ještě v nedávné minulosti pokrývaly celistvé více než 200 let staré porosty květnatých bučin (asociace Violo reichenbachianae-Fagetuma Dentario enneaphylli-Fagetum) s lýkovcem jedovatým (Daphne mezereum), kyčelnicí devítilistou (Dentaria enneaphyllos), vraním okem čtyřlistým (Paris quadrifolia), rozrazilem horským (Veronica montana) a vzácně i s výskytem korálice trojklané (Coralorhiza trifida) a okrotice bílé (Cephalanthera damasonium). Prudší srázy pokrývají suťové lesy (sv. Tilio-Acerion) s bohatými porosty měsíčnice vytrvalé (Lunaria rediviva), lilií zlatohlavou (Lilium martagon), meruzalkou alpskou (Ribes alpinum), růží převislou (Rosa pendulina), dymnivkou dutou (Coridalis cava) a samorostlíkem klasnatým (Actea spicata). V údolí Pstružného potoka pod Pustým zámkem a v okolí Mlýnské se dochovaly kvalitní jasano-olšové luhy (sv. Alno-Padion) s mokrýšem vstřícnolistým (Chrysosplenium oppositifolium). V trouchnivějícím dřevě starých buků lze běžně nalézt larvy roháčka bukového (Synodendron cylindricum), vzácný zdobenec zelenavý (Gnorimus nobilis) byl pozorován v bučině přímo na vrcholu hory, zaznamenán byl i výskyt martináče bukového (Aglia tau). Ve starších porostech se dosud hojně vyskytuje ohrožený střevlík nepravidelný (Carabus irregularis). O zachovalosti zdejších lesů svědčí i nález citlivého lesního druhu plže – ohrožené vřetenatky šedavé (Bulgarica cana). Pro Pustý zámek je typický výskyt ptačích druhů vázaných na doupné stromy a staré porosty např. lejska malého (Ficedula parva), holuba doupňáka (Columba oeans), kulíška nejmenšího (Glaucidium passerinum), puštíka obecného (Strix aluco), datla černého (Dryocopus martius) a žluny šedé (Picus canus). Zaznamenáni zde byli i čáp černý (Ciconia nigra), kalous ušatý (Asio otus), krahujec obecný (Accipiter nisus) nebo včelojed lesní (Pernis apivorus). Ze vzácnějších zástupců savčí fauny zde najdeme netopýra černého (Barbastella barbastellus), n. ušatého (Plecotus auritus) a n. severního (Eptesicus nilssonii), kteří zimují ve sklepích budov bývalé obce Mlýnská.

Lesní porosty Pustého zámku, v minulosti jen v malé míře přeměněné výsadbou smrku, prošly v posledních 10 letech velmi necitlivou obnovou holosečným způsobem. Paseky, často výměrou přesahující 1 ha, zredukovaly rozsah bučin nejméně o polovinu a rozbily jejich porost na nesouvislé fragmenty. Následovala nevhodná obnova převážnou výsadbou smrku, který je (naštěstí) silně poškozován nepůvodním jelenem sika (Cervus nippon). Z důvodu uchování alespoň těch nejcennějších zbytků proběhla v roce 2006 rozsáhlá inventarizace lesních porostů a byly připraveny podklady pro vytvoření „bezzásahového“ území. Přes velkou snahu ze strany AOPK ČR, středisko Karlovy Vary, však dosud nedošlo ke shodě s Vojenskými lesy a statky a problém nevhodného způsobu hospodaření zůstává i nadále nevyřešen.

Skalky skřítků

Pokud půjdete po žluté turistické značce z obce Dubina na JV, asi po 20 minutách vyjdete na hřeben kopce, dříve nazývaný Schwedelberg, dnes nečastěji Skalky skřítků. Jedná se o jeden z četných doupovských laharů, jehož severní svah prudce spadá do údolí Ohře. Na svahu je v obnaženém skalním defilé na dvě desítky dutin a děr kruhového průřezu, z nichž ty největší jsou přes 4 metry dlouhé a mají průměr 1,5 metru. O jejich původu se dodnes vedou spory. Lidová slovesnost je jednoznačně připisuje pidimužíkům, kteří zde údajně žili a pomáhali chudým lidem – od toho i název Skalky skřítků. Geologové dosud oscilují mezi dvěma vysvětleními: Buď se jedná se o dutiny po vyhnilých kmenech stromů, které byly spolu s bahenním proudem transportovány a uloženy, nebo vznikly pseudokrasovým procesem – vyvětráním a korozí. Lokalita je zajímavá i z hlediska vegetace. Cesta na kopec prochází zachovalou květnatou bučinou (sv. Tillio cordate-Fagetum) s podrostem jaterníku podléšky (Hepatica nobilis), kyčelnice devítilisté (Dentaria bulbifera), hrachoru jarního (Lathyrus vernus) a hojné lilie zlatohlavé (Lilium martagon). V těsném sousedství se v několika mikropopulacích vyskytuje okrotice dlouholistá (Cephalantheralongifolium) a kruštík modrofialový (Epipactis purpurata). Přímo na stěně u trpasličích slují roste několik trsů reliktního lomikámenu trsnatého křehkého (Saxifraga rosacea subsp. sponhemica). Zajímavostí je i netypický výskyt ostřice chlupaté (Carex pilosa) v bučině na vrcholu kopce. Bučiny na Skalkách skřítků jsou hnízdištěm lejska malého (Ficedula parva), l. černohlavého (F. hypoleucos) a žluny šedé (Picus canus). V bohatém keřovém patře je možné nalézt kulovitá hnízda plšíka lískového (Muscardinus avellanarius).

Pseudokrasové dutiny v NPP Skalky skřítků

Foto J. Matějů

Údolí Ohře

Údolí Ohře v Doupovských horách není významné pouze jako geologický jev, místo četných historických sídel nebo historická i soudobá obchodní stezka, ale i jako migrační koridor a refugium řady živočišných a rostlinných druhů. Nejznámějším fenoménem je reliktní výskyt užovky stromové (Zamenis longissimus) přibližně v oblasti mezi Damicemi a Bočí. Populace užovky, dnes čítající pouhých několik set jedinců, zde přežívá od doby atlantického klimatického optima (cca 5 000 let př. n. l.), kdy byla pravděpodobně rozšířena plošně. Herpetofauna oblasti je velmi bohatá, z jedenácti v ČR známých druhů plazů jich zde najdeme devět! Kromě užovky stromové je třeba zmínit početné populace užovky podplamaté (Natrix tesselata) a ještěrky zelené (Lacerta viridis) v oblasti Želinského meandru. Obojživelníky zastupuje skokan skřehotavý (Rana ridibunda) a čolek velký (Triturus cristatus), které najdeme ve větších rybnících a pískovnách podél Ohře, nebo mlok skvrnitý (Slamandra salamandra), obývající sutě podél potůčků od Šemnice až po Kláštěrec nad Ohří. Vody Ohře oživuje typická fauna parmového pásma s pstruhem obecným (Salmo trutta), jelcem proudníkem (Leuciscus leuciscus), jelcem tlouštěm (Leuciscus cephalus), parmou obecnou (Barbus barbus), střevlí potoční (Phoxinus phoxinus), mřenkou mramorovanou (Barbatula barbatula) a vrankou obecnou (Cottus gobio). Vzácněji se vyskytují i jelec jesen (Leuciscus idus), podoustev říční (Vimba vimba) nebo vysazená ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus). Rybí populace představují potravní základnu pro zimující morčáky velké (Mergus merganser) a postupně se navracející vydru říční (Lutra lutra). Ohře v tomto úseku oplývá nejen rybami, ale i makrofytní vegetací, ve které dominují lakušníky (Batrachium fluitans a B. peniciliatum). V klidnějších vodách při břehu roste šípatka střelolistá (Sagittaria sagittifolia).

Skalní výchozy na stěnách údolí jsou tradičními hnízdišti výra velkého (Bubo bubo– např.: Liščí vrch, Nebesa, Rašovické skály. Hnízdí zde i sokol stěhovavý (Falco peregrinus) a na temeni téže skályse nachází porost kriticky ohroženého pochybku severního (Androsace septentrionalis). Je to nejvýše položená a pravděpodobně i nejpočetnější lokalita tohoto druhu v ČR. Mimo již zmiňované květnaté bučiny jsou svahy údolí stanovištěm teplomilných doubrav (sv. Sorbo torminalis–Quercetum) s tolitou lékařskou (Vincetoxicum hirundinaria),bělozářkou liliovitou(Anthericum liliago) a jeřábem dunajským (Sorbus danubialis). Pro dubohabřiny (sv. Melampyro-Carpinetum) jsou v údolí Ohře typické druhy jako strdivka nící (Melica nutans),hrachor černý(Lathyrus niger) a medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum). Vzácně se ve světlých dubohabřinách u Vojkovic vyskytuje také tomkovice jižní (Hierochloë australis) a hvozdík pyšný (Dianthus superbus). Na prudkých svazích a v roklích rostou suťové lesy, nejčastěji ve společenstvu Mercuriali-Fraxinetums kapradinou laločnatou (Polystichum aculeatum) a áronem plamatým(Arum maculatum). V lesních lemech a mezích u Stráže nad Ohří roste dosud relativně početná populace třemdavy bílé (Dictamus albus). Lesy středního Poohří, jak se oblast někdy označuje, oživují netopýr rezavý (Nyctalus noctula), netopýr černý (Barbastella barbastellus) a netopýr ušatý (Plecotus auritus). V Kyselce a v Boči jsou dosud jediné dvě známé kolonie netopýra velkého (Myotis myotis) v celém Karlovarském kraji. V lesích okolo Pekla se vyskytuje plch velký (Glis glis) a poblíž hospodářských stavení byla nalezena i bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon).

Plch velký (Glis glis)

Foto J. Matějů

Úhošt a Dubový vrch

To, co pro západní Doupovské hory znamená Pustý zámek, představuje na jejich severovýchodě vrch Úhošt. je stejně jako Pustý zámek tvořen sukcesí několika různých lávových proudů a jedné tufové polohy při horním okraji.Celý masiv pak leží na oligocenních tufech s významnými polohami vápenců a již od 16. století těžených seladonitů. Jejich těžba byla ukončena v roce 1959. Také k Úhošti, přestože zde žádné jeskyně nejsou, se podobně jako ke Skalkám skřítků váže lidová pověst o trpaslících. Ti svou pomocí uchránili čest chudé dívky před chlípným rytířem. Zajímavější než lidová povídka je historie Úhoště. Zmiňováno již bylo osídlení hory v době bronzové a později Kelty. I v novodobé historii byla hora občasně osidlována a ještě v padesátých letech minulého století zde stávala osada a probíhala pastva dobytka. Zánik pastvy v 50. letech 20. století a dlouhodobá absence jakéhokoli jiného managementu ohrozila zdejší flóru, která čítá úctyhodných 560 druhů. K nejcennějším biotopům patří skalní stepi, travnaté stepi a lesostepi, které svým druhovým složením připomínají České středohoří . Mimořádně významné je stipetum na jihozápadní stráni s výskytem kavylu Smirnovova (Stipa smirnovii), k. sličného(S. pulcherrima) a k. Ivanova (S. pennata). Na skalních výchozech a stepních stanovištích jsou přítomny např. hvozdík sivý (Dianthus gratianopolitanus), locika vytrvalá (Lactuca perennis),koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica) nebo modřenec tenkokvětý (Muscari tenuiflorum). V travních společenstvech na svazích a vzácně i na náhorní plošině byl zaznamenán vstavač mužský (Orchis mascula), hrachor trávolistý (Lathyrus nissolia) a h. chlupatý (Lathyrus hirsutus). Na místech s obnaženým substrátem se přechodně vyskytuje pochybek prodloužený (Androsace elongata). V lemových společenstvech a světlých lesních porostech najdeme mimo jiné plamének vzpřímený (Clematis recta), kruštík širolistý (Epipactis helleborine) či hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis). Skalnatý ráz lokality je ideálním prostředím pro výskyt užovky hladké (Coronella austriaca) a ještěrky obecné (Lacerta agilis). Ze skal a sutí na Z svahu Úhoště byl v minulosti uváděn výskyt plcha zahradního (Eliomys quercinus).

Asi tři kilometry jižně od Úhoště leží Dubový vrch. Nachází se zde největší populace koniklece otevřeného (Pulsatilla patens) v ČR, která je jednou ze čtyř lokalit tohoto druhu v Doupovských horách. Všechny čtyři lokality jsou pravidelně monitorovány a je o ně pečováno jak formou kosení a vyřezávání náletových dřevin, tak i narušováním drnu a vytvářením ploch pro lepší růst semenáčků. Na Dubovém vrchu koniklec doprovází např. kociánek dvoudomý (Antenaria dioica) a na místech s narušeným drnem i ovsiřík štíhlý (Ventenata dubia).

Střelnice – Tureč, Mětikalov a Ždár

Západně od barokního městečka Mašťov ve vojenském újezdu Hradiště leží bývalá obec Tureč, která se „proslavila“ jako místo pořádání akce CzechTek v roce 2006. Armáda tuto lokalitu dlouhodobě využívá jako cvičiště řízení bojových a kolových vozidel. Na Turči a v okolí je tedy vše, jak má ve správném vojenském prostoru být. Široké, těžkými vozidly věčně přerývané cesty s bahnitými loužemi a hrby vydřenými až na samu skálu a staré okopy tanků. V nedalekém Žďáru, největší součinnostní střelnici v ČR (12 × 3 km), najdeme navíc krátery po střelách a ohořelé stráně s neumořitelnými torzy šípku a hlohu. Na první pohled by to mohlo připomínat ruderální porost, tak jak jej znáte z městské periferie. Zdejší porosty však zůstávají druhově bohaté, i když i sem doraily některé ruderální a expanzivní druhy, např. pcháč oset (Cirsium arvense) či třtina křovištní (Calamagrostis epigejos). V lučních mezerách mezi šípky a hlohy najdeme mozaiku mezofilních ovsíkových luk, bezkolencových luk a širokolistých trávníků s hrachorem trávolistým (Lathyrus nissolia), dobromyslem obecným (Origanum vulgare), pcháčem bělohlavým (Cirsium eriophorum) a jetelem alpinským (Trifolium alpestre). Na tankové střelnici u Mětikalova se v podobném společenstvu dochovala i malá populace hořce křížatého (Gentiana cruciata). Křovinné porosty vyhovují ťuhýku obecnému (Lanius collurio), pěnici vlašské (Sylvia nisoria), bramborníčku hnědému (Saxicola rubetra) nebo strnadu lučnímu (Miliaria calandra), kteří se v pohoří vyskytují v početnosti až několika set párů. Vlhčí a méně zarostlá místa Mětikalovské střelnice jsou oblíbeným tokaništěm zhruba 15 kohoutků tetřívka obecného (Tetrao tetrix), který se tu vyskytuje spolu s bekasinou otavní (Gallinago gallinago) a chřástalem polním (Crex crex). Specifickým biotopem jsou louže tankových cest s vegetací reprezentovanou pryskyřníkem plaménkem (Ranunculus flammula), žabníkem jitrocelolistým (Alisma plantago-aquatica) a kalužníkem šruchovým (Peplis portula). Typický a velmi hojný je výskyt blatěnky vodní (Limosella aquatica). Periodické tůně tankových cest v letních měsících překypují životem. Kromě čolků (Triturus cristatus, T. alpestris aT. vulgaris) a kuňky obecné (Bombina bombina) zde žíjí i kriticky ohrožení lupenonozí korýši – listonoh letní (Triops cancriformis) a žábronožka letní (Branchipus schaefferi). Prvně jmenovaný byl nalezen i v loužích ve výšce přesahující 800 m n. m. Suché okraje tankových cest s porosty mateřídoušky jsou potravním biotopem řady druhů motýlů. Za všechny je třeba jmenovat vzácného modráska černoskvrnného (Maculinea arion). Výslunné okraje lesních porostů Doupovského strážiště nad Turčí využívají k hnízdění lelci lesní (Caprimulgus europaeus). Bohužel aktuálním a stále intenzivnějším problémem Turče a podobných biotopů je omezení činnosti armády spojené s menší intenzitou cvičení. Dochází tak k zanášení tůní, zarůstání tankových cest a expanzi a zapojování křovin na plochách střelnic. Dříve bezděčný management je dnes na nejcennějších lokalitách složitě simulován jak z prostředků Ministerstva obrany, tak Ministerstva životního prostředí.

Rybníky a louky u Tišiny

Asi dva kilometry severně od bývalé obce Doupovské Mezilesí v nejvyšší části pohoří se v mělké nivě Ratibořského potoka nacházejí dva rybníky – horní, menší Ovčárna a spodní, větší Tišina. Okolo nich a hlavně pak dále po proudu potoka se rozkládá mozaika smilkových trávníků, zrašeliněných a podmáčených pcháčových a bezkolencových luk a většinou kulturních smrčin. Na dlouhodobě neobdělávaných loukách se dochovala řada vzácných druhů jako upolín nejvyšší (Trolius altissimus), kosatec sibiřský (Iris sibirica), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), tolije bahenní (Parnassia palustis), bařička bahenní (Triglochin palustre) a vrba rozmarýnolistá (Salix rosmarinifolia). Přímo na březích Tišiny roste vitální populace hořce hořepníku (Gentiana pneumonanthe). Díky rozsáhlému prostu živné rostliny, čertkusu lučního (Succisa pratensis), zde koncem léta najdeme desítky hnízd housenek vzácného hnědáska chrastavcového (Euphydrias aurinia). Bezkolencové louky nad horním z rybníků hostí bohatou populaci hadího mordu nízkého (Scorzonera humilis) a zvonečníku hlavatého (Phyteuma orbiculare). Místní zajímavostí je i výskyt chrpy horské (Centaurea montana), o jejíž původnosti se dosud vedou spory.

Těžko říci, zda zajímavější, nicméně zcela jistě překvapivější, je pohled do vody obou rybníků. V bohaté makrofytní vegetaci, mimo jiné tvořené i porosty rdestu alpského (Potamogeton alpinus), se schovává řada druhů obojživelníků, kteří zde dosahují výškového maxima rozšíření v ČR – hladina Ovčárny leží v nadmořské výšce 808 m. Konkrétně se jedná o blatnici bahenní (Pelobates fuscus) a skokana ostronosého (Rana arvalis). Nejistý, vzhledem k jeho výskytu i jiných vysoko položených oblastech ČR, je rekord čolka velkého (T. cristatus). V roce 2009 na seznam výškových rekordů Ovčárny přibyla i kuňka obecná (Bombina bombina), do té doby známá z pouhých 600 metrů nadmořské výšky.

Ochrana přírody a CHKO

Vysoká přírodovědná hodnota Doupovských hor je dlouhodobě známá; dokládá to mj. zoologický průzkum vedený prof. J. Komárkem (Komárek & Frankenberger 1920) těsně po 1. světové válce nebo ještě o něco starší botanická práce Domina (1916). První snahy o komplexní ochranu přírody Doupovských hor přicházejí v roce 1986 s návrhem na vyhlášení údolí Ohře a severní části hor jako Chráněná krajinná oblast Střední Poohří. V roce 1989 byl jako podklad pro vyhlášení předložen oborový dokument státní ochrany přírody a památkové péče s názvem Chráněná krajinná oblast Střední Poohří. K vyhlášení však bohužel nedošlo. Idea zajištění zákonné ochrany území byla vzkříšena až po provedení mapování přírodních biotopů oblasti. Výsledky průzkumu byly ohromující a celé území Doupovských hor bylo zařazeno do soustavy území Natura 2000 jako evropsky významná lokalita (EVL) Hradiště, zahrnující celý vojenský újezd, a EVL Doupovské hory, která zahrnuje nejcennější vnější části pohoří. Do oblasti Doupovských hor a jejich blízkého okolí patří ještě tři menší EVL – Běšický chochol, Týniště a Želinský meandr. Doupovské hory byly zároveň vyhlášeny ptačí oblastí. Její unikátnost spočívá už v samotné rozloze (v ČR je druhá největší po Šumavě) a faktu, že je navržena pro 11 druhů přílohy I (Směrnice o ptácích). Také některé z dalších 19 druhů přílohy I tu mají významné populace, což je v podmínkách ČR situace naprosto ojedinělá. Na území Doupovských hor se nachází celkem 13 zvláště chráněných území, z toho jedno v kategorii národní přídní rezervace (Úhošť), jedno v kategorii národní přírodní památka (Skalky skřítků), tři v kategorii přírodní rezervace (Běšický a Čachovický vrch, Dětanský chlum a Sedlec) a osm v kategorii přírodní památka (Louka vstavačů u Černýše, Mravenčák, Čedičová žíla Boč, Rašovické skály, Sluňáky, Valeč, Vinařský rybník a Želinský meandr).

Snaha o zajištění ochrany EVL vedla v roce 2008 k připravení nového návrhu a podkladů pro vyhlášení CHKO Doupovské hory, která měla zahrnovat celé území Doupovských hor včetně území vojenského újezdu. Po nesouhlasu Ministerstva obrany (MO) se zahrnutím území újezdu do CHKO byl vytvořen variantní návrh, který počítal s vyhlášením prstencové CHKO na hodnotných územích okolo vojenského újezdu a zajištěním smluvní ochrany území vojenského újezdu. Dále mělo dojít ke zřízením odborné pracovní skupiny jmenované resorty MO a MŽP, která by péči o obě území koordinovala. Bohužel tato kompromisní varianta nenašla pochopení v resortu MŽP. Díky současnému zařazení většiny území Doupovských hor do soustavy Natura 2000 je sice zajištěna pasivní ochrana území před poškozováním, nicméně tento způsob je nedostatečný. Některé z předmětů ochrany EVL a PO jsou dosud poškozovány nevhodným hospodařením v lesích, především však chybí aktivní péče o přírodní hodnoty. Ta je zajišťována pouze v maloplošných zvláště chráněných územích (MZCHÚ), jen v nejnutnějších případech se dostávádo volné krajiny a na území vojenského újezdu. To s postupujícím útlumem činnosti armády potřebuje péči v mnohem větší míře než dříve. Vyhlášení CHKO by přineslo nejen lepší podmínky pro pasivní ochranu, ale především pro aktivní opatření a péči. Umožnilo by provádět dlouhodobá a koordinovaná opatření, ne jen „hasit kde hoří“. Zda se nedávný návrh vyhlášení chráněné krajinné oblasti, podporovaný drtivou většinou dotčených obcí a oběma kraji, uskuteční, není dosud jasné. Třeba i na něj jednou dojde. V Doupovských horách totiž stále platí: „Všeho do času...“.

Autor pracuje jako zoolog v AOPK ČR, Středisko Karlovy Vary

Poděkování

Tento příspěvek vychází z řady níže uvedených prací a autor by chtěl poděkovat všem kamarádům, kolegům a spolupracovníkům, kteří se na jejich vzniku podíleli.

Literatura:

Balatka B. & Loučková J.(1993): Podrobné členění reliéfu Doupovských hor a přilehlého území. Sborník české geografické společnosti.98(2): 123-127. – Broum M. (2008): Studie k výskytu zvláště chráněných a ohrožených druhů rostlin na území připravované CHKO Doupovské hory (jižní polovina území), Ms. (depon. AOPK ČR Karlovy Vary) 171 pp, 20 map, 30 foto. – Bušek o. (2008): Analýza aktuálního stavu fauny obratlovců navrhované CHKO Doupovské hory, Ms. Dep. in AOPK ČR Karlovy Vary, 64 pp. – Červená A. (ed.) (1989): Chráněná krajinná oblast Střední Poohří. Oborový dokument státní ochrany přírody a památkové péče (KS SPPOP Plzeň), dep. AOPK ČR Karlovy Vary, 282 pp. – Domin K. (1916): O rostlinné geografii Doupovského pohoří. Časopis musea království českého, 90:268. – Ondráček Č. (2008): Aktualizovaný seznam chráněných a ohrožených druhů CHKO Doupovské hory (severní část), Ms. (depon. AOPK ČR Karlovy Vary) 96 pp. – Melichar V., Matějů J., Dort M. a kol. (2009a): Rozbory Chráněné krajinné oblasti Doupovské hory. AOPK ČR, Praha, 215 pp. – Melichar V., Matějů J., Dort M. a kol. (2009b): Plán péče o Chráněnou krajinnou oblast Doupovské hory. AOPK ČR, Praha, 49 pp. – Michálek J. (1995):Červený seznam ohrožené květeny Doupovských hor.Studie pro MŽP ČR vypracovaná s podporou MK ČR v rámci projektu Biodiversita Doupovských hor. Dep. AOPK ČR K. Vary, 143pp. – Wieser S. (2008): Chráněná krajinná oblast Doupovské hory a Střední Poohří. Preventivní studie krajinného rázu pro území navržené CHKO. Ms. Dep. in AOPK ČR, 113 pp.