Podrobné vyhledávání v článcích

V těchto dnech se dožívá osmdesátin významný český přírodovědec, ochranář přírody, skaut, cestovatel a spisovatel RNDr. Miloslav Nevrlý. Narodil se 29. října 1933 v Praze, absolvoval gymnázium a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Po promoci v roce 1957 nastoupil do Severočeského muzea v Liberci, kde působil v zoologickém oddělení až do roku 2000. Tajemné a tehdy skoro liduprázdné Jizerské hory si zamiloval již od studentských let a staly se mu celoživotním osudem.

„Ekologie je standardní obor přírodních věd a zůstává důležitým, byť zdaleka ne jediným podkladem pro péči o přírodu, krajinu a životní prostředí.“ Tato na první pohled otřepaná banalita zazněla před necelými dvaceti lety na stránkách Lidových novinv místy vzrušené diskusi vedené mezi přírodovědci a ekonomy, z nichž někteří tehdy byli vrcholnými politiky. I když část zjitřeného sporu vyplynula ze skutečnosti, že čeština nemá pro životní prostředí jednoslovný název, takže si tradičně vypomáhá zmiňovanou svébytnou vědeckou disciplínou, mezi těmi, kdo na tento fakt upozornili, byl kromě Igora Míchala a Václava Petříčka také vědec a vysokoškolský pedagog Martin Braniš.

Dne 17. července 2013 zemřel prof. Ing. Jaroslav Machovec, CSc., doyen a klasik českého okrasného zahradnictví v ČR.

Ještě dříve, než se nové knihy o našich zpřístupněných jeskyních dotknete, zaujme vás její netradičně velký čtvercový formát a působivé provedení obálky. Na titulní straně se podařilo skloubit fotografii interiéru jeskyně s výrazným názvem knihy a výsledný celek působí harmonicky a přehledně. O tom, že to nebývá snadné, se již přesvědčil nejeden knižní grafik či fotograf. Co mne však na první pohled zaujalo nejvíce, je dokonalé knihařské a polygrafické zpracování, které snese nejpřísnější kritéria. Kniha navenek působí velmi ušlechtile a nelze ji brát do ruky jinak než s úctou.

Problematika životního prostředí je Petru Gandalovičovi blízká. Prakticky se s ní setkával v průběhu svého působení na řadě postů, ať už jako náměstek ministra životního prostředí v letech 1992–1994, na ministerských postech resortu místního rozvoje (2006–2007) a zemědělství (2007–2009) nebo jako primátor města Ústí nad Labem (2002–2006). Diplomatickou kariéru nastartoval jako vrchní ředitel na Ministerstvu zahraničí v roce 1994, později působil jako generální konzul ČR v New Yorku (1997–2002). Od roku 2011 je velvyslancem České republiky v USA. Pan velvyslanec poskytl rozhovor při příležitosti návštěvy delegace resortu Ministerstva životního prostředí v USA.

Na mapách vydaných před rokem 1990 jej budete hledat jen s obtížemi. Pokud se vám to přece jen podaří, pravděpodobně bude chybět jeho název. Řeč je o ostrově či spíše ostrůvku Vilm, který leží nedaleko jižního pobřeží největšího německého ostrova Rujány oblíbeného cíle letních dovolenkářů z bývalého Československa.

Státy na severu Evropy se vyznačují nejen propracovaným zákonodárstvím na ochranu životního prostředí včetně péče o přírodní a krajinné dědictví, ale i citlivým vztahem většiny obyvatelstva k přírodě a opravdovým zájmem o ni. V následujících řádcích proto představíme některé zkušenosti z péče o vodní ekosystémy, získané ve dvou severských zemích – ve Finsku a v Dánsku. Nejedná se o vyčerpávající přehled problematiky, ale spíše o postřehy, z nichž některé mohou najít rozumné uplatnění i v České republice.

Možná jste si před lety kladli otázku, zda je opravdu nutné zakládat pro vaši organizaci internetové stránky. U institucí, které se snaží o širší společenský dopad, jde dnes v podstatě o nezbytnost. Podobná otázka visí ve vzduchu i v souvislosti se sociálními sítěmi.

Ve veřejnosti přístupných jeskyních s elektrickým osvětlením se na celém světě setkáváme s problémem výskytu a rozšiřování různých druhů převážně nižších rostlin v okolí osvětlovacích těles. Jedná se zejména o řasy, sinice, mechorosty, kapradiny a výjimečně o semenné rostliny. Porosty lampenflory mění habitus krápníkové výzdoby a produkují huminové kyseliny, které mohou tuto výzdobu nenávratně poškodit.

V našem povědomí jsou štíři vnímáni jako něco nebezpečného a to také tak platí v teplých krajinách od Středomoří směrem na jih. Nelze to však říci o štírcích podobných štírům, kteří nemají „jedový osten“, a již vůbec ne o těch, kteří nežijí na zemi, ale ve výškách v dutinách stromů s dostatkem trouchu. Navíc při své velikosti 1–2 mm jsou štírci okem skoro nerozeznatelní od jiných bezobratlých nebo organických zbytků.