Podrobné vyhledávání v článcích

Před dvaceti lety zahynul pod lavinou v milovaných horách – Roháčích – spolu se svou dcerou Josef Vavroušek, člověk přesahující svou dobu a svoji zemi.

Tvrzení, že žijeme v informačním světě, není ani zdaleka nadsazené. Zatímco nejrůznější údaje se na nás valí doslova ze všech stran, jiné musíme často pracně vyhledávat. Uvedená zákonitost platí jak pro vlastní péči o přírodní a krajinné dědictví v České republice, tak pro možnost jejího financování v podobě dotací ze státního rozpočtu i zdrojů Evropské unie.

Ano, a dobře. Tak nějak by zněla lakonická odpověď na otázku z titulku. O tom, že se obdobná replika mnohem snadněji vyřkne než uskuteční, svědčí konference, kterou pod stejným názvem uspořádala 6.–8. listopadu 2014 v Banské Bystrici tamější katedra biologie a ekologie Fakulty přírodních věd Univerzity Matěje Bely ve spolupráci se Státní ochranou přírody SR a Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Akce se zúčastnili nejen pedagogové z univerzit v ČR a na Slovensku, ale i praktici působící na různých úrovních státní ochrany přírody obou zemí.

Ve dnech 23. až 26. září 2014 se ve Slavonicích konala již 8. panevropská konference Evropského zeleného pásu, které se účastnilo více než 100 zástupců státních institucí a nevládních organizací z 25 zemí. Záštitu nad konferencí převzal ministr životního prostředí Richard Brabec.

V Ruské federaci zůstává nejpřísnější kategorií chráněného území tzv. zapovědnik, který zahrnuje mimořádně cenná a rozlehlá území se zachovalou přírodou (většinou kategorie IUCN Ia). Srovnání s nám známou kategorií národní park není zcela přesné, protože národní parky existují v Rusku také, ale režim ochrany je zde oproti zapovědnikům či zakaznikům volnější. Jeden z nejvíce studovaných zapovědniků v Rusku leží v pohoří Sichote-Alin v Přímořském kraji na ruském Dálném východě. Jmenuje se Lazovskij zapovědnik a jeho historie sahá do roku 1935. Vlastně ještě dál: při příjezdu prvních ruských osadníků byla oblast chráněna před vykácením z důvodu ochrany lovné zvěře, a tak se v něm mohla zachovat poměrně nedotčená příroda ussurijské tajgy.

V lednu roku 2014 byl vrchlabský Krtek ředitelem Správy Krkonošského národního parku Janem Hřebačkou otevřen (skutečně ťal nožem do marcipánového krtka obecného), architektem Petrem Hájkem oživen (první veřejnou exkurzí po krtčím okolí a jeho útrobách) a teď se tým lidí z pracoviště ekologické výchovy snaží, aby nám Krtek žil (tedy aby do něj chodili lidi a užívali si naše programy).