Podrobné vyhledávání v článcích

Současné možnosti táboření, resp. jednoduchého přenocování v přírodě ČR jsou ukázkou toho, jak dobře míněná zákonná úprava může nakonec vyústit do slepé uličky. V kostce řečeno: u nás táboření a nocování v přírodě zákony zakazují „mimo vyhrazená místa“. Až potud vše pořádku, ale kámen úrazu spočívá právě v tom, že ona vyhrazená místa s výjimkou vodáckých tábořišť prakticky neexistují a nikdo se jejich vyhrazením dlouhodobě nezabýval. Tím je nepřímo položen základ pro nezákonné aktivity a zájemci o tuto formu pobytu v přírodě jsou odkázáni na komerčně provozované velkokempy z dob socialismu, případně jsou nuceni jezdit do ciziny.

Jen málo lidí přijíždí do národního parku či jiného chráněného území proto, aby zde něco studovali nebo se vzdělávali. Návštěvníci nechtějí absolvovat kurs botaniky nebo geologie. Přijíždějí, aby se mohli kochat krásnými výhledy, těšit se z barev květin nebo zpěvu ptáků či obdivovat různé živočichy; chtějí na chvíli zpomalit tempo života, něco si prohlédnout, zhluboka se nadechnout, projít se, fotografovat a užít si den se svými přáteli. Prostě prožívat tohle všechno společně a zapomenout na svou práci a rutinu všedního dne. „To je vše, co chtějí. Tedy přesněji, je to všechno, co si myslí, že chtějí. Téměř všichni ovšem brzy zjistí, že to zdaleka není všechno, co očekávají od návštěvy chráněného území“. (Freeman Tilden, The National Parks, 1979)

Často diskutovaným tématem v souvislosti s využíváním (zneužíváním) přírody pro rozvoj cestovního ruchu a nejrůznějších rekreačních aktivit je zpřístupňování a prezentace různých zajímavých přírodních a krajinných lokalit. Kromě orgánů státní správy a obcí se na této činnosti aktivně podílejí i občanská sdružení. Pomineme-li sdružení turistická a okrašlovací, která mají zpřístupňování zajímavých území takříkajíc v popisu práce, často jde právě o aktivity sdružení věnujících se ochraně přírody.

K zavádění zásad udržitelného cestovního ruchu motivuje podniky služeb cestovního ruchu fakt, že garanci jejich odpovědného chování stále častěji vyžaduje zákazník, a současně se tak podnikatelské subjekty snaží odlišit od konkurence. Jedním z nástrojů těchto zásad je certifikace služeb udržitelného cestovního ruchu. Jednoznačně nejrozšířenější je v oblasti ubytovacích a stravovacích služeb (stále častější nabídka bioproduktů a lokálních produktů), dále služeb průvodcovských, informačních a tour-operátorských¹a dokonce i v celých destinacích². Firmy ve svých materiálech s úspěchem propagují některé produkty jako „udržitelné“ či „odpovědné“ a svým zákazníkům garantují, že právě tyto produkty mají jimi požadovanou „zelenou“ kvalitu. Na tomto specifickém trhu jsou tedy upřednostňovány ty služby cestovního ruchu, jež se mohou prokázat příslušnou garancí, značkou, certifikátem.

Území České republiky se může se pochlubit relativně velkou rozmanitostí biotopů na povrchu země, ale i poměrně velkým počtem biotopů označovaných jako jeskyně. V současné době je jich evidováno na 4 000. Všechny jeskyně jsou chráněny na základě zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, některé z nich jsou přímo vyhlášeny jako zvláště chráněná území, nebo jsou jejich součástí.

Téměř kontinuální zmenšování populace hvozdíku písečného českého (Dianthus arenariussubsp. bohemicus)od počátku 20. století dospělo koncem 90. let do stavu, kdy bylo v národní přírodní památce (NPP) Kleneč přibližně 200 starých trsů hvozdíku písečného českého, na druhé uměle založené lokalitě Na Kamenici u Kyškovic se dochoval jediný trs z výsadby z roku 1987 a nové semenáčky nebyly ani na jedné lokalitě pozorovány. Udržení endemického hvozdíku v české květeně se tak zdálo přinejmenším nejisté. V roce 1999 se však podařilo uskutečnit nebývalý managementový zásah – masivní mechanizované stržení drnu v NPP Kleneč (více viz článek v Ochraně přírody, 61:208-212). Tento zásah znamenal zlom v ochraně tohoto druhu. Hvozdík se na obnaženou písčinu začal spontánně šířit a cesta k záchraně tohoto druhu se otevřela.

Šikoušek zelený (Buxbaumia viridis) je epixylický mech rostoucí na vlhké tlející dřevní hmotě v určitém stadiu rozkladu. Roste na zetlelých padlých kmenech i drobných úlomcích dřeva, ztrouchnivělých pařezech i větvích většinou smrků či jedlí, méně často i některých listnatých dřevin.

Národní přírodní rezervace (NPR) Velký a Malý Tisý patří mezi nejvýznamnější rybniční rezervace v Čechách, známé především z ornitologického hlediska, a jistě není třeba ji podrobně představovat. Jako státní přírodní rezervace byla vyhlášena v červnu 1957 na ploše 615 ha. Nachází se zde soustava 14 rybníků, z nichž největší je Velký Tisý s 221 ha vodní plochy. Členité pobřeží Velkého Tisého s mnoha ostrovy a poloostrovy, návaznost břehů na okolní mokré louky a množství menších vodních ploch umožnily vytvoření mimořádně bohaté mokřadní lokality s rozlehlými litorálními porosty a množstvím rostlinných i živočišných druhů.