Podrobné vyhledávání v článcích

V rámci pokračujících aktivit k usnadnění a urychlení výstavby a zavádění technologií pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů (OZE) byla s účinností k 1. 7. 2024 tzv. „havarijní novelou vodního zákona“ (zák. č. 182/2024 Sb.) v právním řádu ČR zakotvena vyvratitelná právní domněnka převažujícího veřejného zájmu a zájmu veřejného zdraví a bezpečnosti na realizaci zařízení pro výrobu, skladování a přenos energie z obnovitelných zdrojů. Takto definovaná právní konstrukce, vycházející z právních předpisů evropského práva, byla promítnuta jednak do zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), a jednak do zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).

Už dlouhou dobu se ze strany odborné veřejnosti ozývají hlasy o potřebnosti změn v oblasti druhové ochrany. Revize by se měla týkat jak celkového koncepčního přístupu, tak i právních předpisů. Z hlediska tohoto článku jsou podstatné požadavky na legislativní změny v oblasti ochrany zvláště chráněných druhů, které se aktuálně promítly do návrhu novely zákona o ochraně přírody a krajiny. Návrhy změn se v rámci různých platforem objevují již dlouho (Hošek & Dušek 2015; Lacina & Pešout 2018). Ale až zmiňovaný legislativní návrh spustil skutečnou a zjevně polarizovanou diskuzi. Do té by autoři tohoto článku na základě zkušenosti pracovníků aplikujícího orgánu rádi přispěli kritickou úvahou o současném stavu vydávání druhových výjimek a potřebě jeho změn. Níže uvedené úvahy platí i v kontextu nové stavební legislativy, či možná o to více.

Rekodifikace stavebního práva přináší v roce 2024 po mnoha letech relativně stabilního právního stavu zásadní změny do režimu povolování stavebních záměrů, které se bezprostředně týkají i práce orgánů ochrany přírody. Na většině území České republiky vstupuje v účinnost režim vydávání jednotného environmentálního stanoviska (JES), který však neplatí pro zvláště chráněná území (ZCHÚ) a území soustavy Natura 2000. 

Od doby, kdy Evropská komise zveřejnila návrh nařízení o obnově přírody (Nature Restoration Law), uplynuly již bezmála dva roky. Tato unijní legislativa si klade za cíl reagovat aktivním konáním na pokračující pokles biologické rozmanitosti napříč přírodními společenstvy, a to prostřednictvím řady specifických i průřezových cílů. 

Dvacet let je v České republice zaveden institut vyplácení finanční náhrady (újmy) hospodářům (vlastníkům či pachtýřům zemědělské půdy, lesních pozemků nebo rybníků s chovem ryb nebo vodní drůbeže) za ztížení hospodaření v důsledku omezení z důvodu ochrany přírody. Právní rámec pro vyplácení újmy dotváří dvě prováděcí vyhlášky, které v poslední době doznaly významnějších úprav. Za dvacet let se také vyvinula a upřesnila metodika pro posuzování oprávněnosti a výše újmy. Finanční náhradu celostátně (s výjimkou území v působnosti správ národních parků) administruje AOPK ČR.