Podrobné vyhledávání v článcích

Moravský kras s unikátní živou i neživou přírodou, pozoruhodnou historií i památkami patří k nejvyhledávanějším turistickým cílům v ČR. Pět veřejnosti přístupných jeskyní ročně navštíví přes 350 000 turistů. Územím prochází hustá síť turisticky značených pěších a cyklistických tras.

Beskydy a Podbeskydí jsou jedinou oblastí u nás, kde se ještě můžeme setkat se zbytky fenoménu „divočících toků“. Stanoviště vzácných a ohrožených druhů rostlin na štěrkonosných tocích karpatské oblasti bývají přirozeně nestabilní a dynamická, což dělá ze stanovení vhodného managementu dotčených druhů
tvrdý oříšek.

Pískovcové skalní stěny spadají na hladinu Věžického rybníka v PR Podtrosecká údolí a vytvářejí tak neopakovatelnou přírodní scenérii vytvořenou z části působením člověka.

Většinou na této stránce nacházíte pozvánky do míst s dosud zachovalou přírodou. Ochrana přírody se však nesnaží biotopy pouze chránit, ale i obnovovat. Přijměte tedy pozvání na jednu z lokalit, kam se díky aktivitám pozemkového spolku „Příroda vrací“.

Nadměrné využívání lidmi zůstává hrozbou pro četné druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) se od roku 1975 snaží rozumným způsobem regulovat obchodování s ohroženými organismy a výrobky z nich.

Poškozování a ničení přírodního prostředí zůstává i přes stále sílící dopad invazních nepůvodních druhů a změn podnebí nejdůležitějším činitelem ohrožujícím biologickou rozmanitost na naší planetě. Obvykle vede k rozpadu (fragmentaci) prostředí, tedy rozdělení původního biotopu na menší a izolovanější plošky, které jsou oddělené matricí člověkem přetvořeného zemského pokryvu se všemi negativními dopady na biotu (živou složku ekosystému).

Českosaského Švýcarska je tvořena především křídovými pískovci, které byly vlivem eroze sníženy až o několik stovek metrů. Na začátku byla pískovcová deska, v jejímž podloží byly staré horniny porušené množstvím zlomů. Vlivem oživení podložních zlomů v průběhu saxonské tektoniky došlo k tektonickému porušení pískovcové desky. To se projevilo zejména vytvořením komplikované sítě puklin, vzniklé v závislosti na zlomové stavbě podloží. Typickým výsledkem tohoto procesu jsou kvádrové pískovce. Tektonický režim oblasti spolu s erozními činiteli utvářely fenomén krajiny labských pískovců. Typickými útvary takovéto krajiny jsou vysoké skalní stěny, skalní brány a branky, ale také hluboké rokle, soutěsky a kaňony. Údolí Labe je díky svému specifickému vývoji a geologické stavbě rizikové ke vznikání skalních řícení. Opakovaný výskyt skalních řícení je přirozený geologický proces, který na jedné straně zdejší krajinu obohacuje o její rozmanitost, na stranu druhou přestavuje velké ohrožení bezpečnosti obyvatel a návštěvníků.