Podrobné vyhledávání v článcích

„Na Předměstí krásného Města Hranic, u řeky Bečvy, v místě vesselém, jest lázeň, a v ní hlubina k mytí přistrojená, do kteréž se Velicí Pramenové Vody hojitedlné prejští, tak že se v ní i plovati může.“ Tímto dnes již klasickým citátem je doprovázena velká část publikací týkajících se Hranického krasu. Jedná se o citaci z „Kníhy o vodách hojitedlných neb teplicech moravských“ od Tomáše Jordána z Klauznburku (1580), která pokračuje následující, již méně známou statí: „Hojným pramenem ta voda se prejští, Anobrž i u prostřed Řeky (což jsem plavě se přes ní na Člunu, spatřil) též okolo obaudvau břehuov, vidíny byly bublénky vody hojitedlné se vypryštiující a nad Vodu vyskakující. “

Jak podrobně rozebrali autoři článku s názvem „Pravda o účasti veřejnosti na rozhodování ve správních řízeních,¹ v zákonodárství České republiky postupuje trend omezování práva veřejnosti na účastenství ve správních řízeních dotýkajících se zájmů ochrany přírody a krajiny či ochrany celého životního prostředí. Podstatou tohoto trendu je snaha o urychlení výstavby především velkých infrastrukturních záměrů. Urychlení výstavby je taktéž hlavním deklarovaným cílem připravované reformy stavebního práva. Po přijetí věcného záměru stavebního zákona bylo zveřejněno již jeho paragrafové znění současně s novelami souvisejících zákonů. V tomto článku se blíže zaměříme na navržené změny v oblasti účasti veřejnosti na ochraně přírody a krajiny.

Dne 1. února 2020 nabyl účinnosti zákon č. 312/2019 Sb., kterým se mění stavební zákon a vodní zákon za účelem podpory výstavby malých vodních nádrží a terénních úprav sloužících k zadržování vody v krajině. Přes bohulibý úmysl v boji proti suchu představuje přijetí poslaneckého legislativního návrhu přinejmenším „výkladový oříšek“, pokud jde o vztah k zákonu o ochraně přírody a krajiny a působnostem orgánů ochrany přírody.

Aleje a stromořadí provázejí člověka na jeho cestách od nepaměti. První vznikaly už ve středověku, vrcholu „popularity“ dosáhly v období baroka a staly se nedílnou součástí tzv. komponované krajiny. Úloha alejí nebyla pouze estetická, sdružovaly se zde funkce krajinotvorné, strategické (např. orientace v terénu, krytí pro táhnoucí vojska) i produkční (aleje ovocných stromů ona táhnoucí vojska zase živily). Tato polyfunkčnost alejí byla natolik důležitá, že si vyžádala i změny legislativy (zákonná povinnost vysazovat aleje podél nových cest – nařízení Marie Terezie z r. 1752, Borský 2010). Článek si klade za cíl vyzdvihnout novou historickou úlohu alejí a demonstrovat nutnost jejího akceptování při údržbě a obnově těchto krajinných prvků.

Organické sedimenty a půdy s vysokým podílem organické hmoty typicky provázejí nivy, prameniště, rašeliniště v nejširším slova smyslu a vůbec mokřady všeho druhu. Vznik horizontů s vysokým zastoupením organické hmoty je dlouhodobým procesem odehrávajícím se v řádu staletí až tisíciletí, kdy docházelo k postupnému, pomalému hromadění převážně rostlinných zbytků v anaerobních podmínkách. Organická hmota v trvale zamokřených horizontech tak poutá vysoké množství živin a potažmo i uhlíku. Jakmile dojde k antropické změně vodního režimu, resp. k poklesu či sezonnímu rozkolísání (do té doby víceméně stabilní) hladiny spodní vody, dochází k prokysličení substrátů a zrychlené mineralizaci čili k uvolňování živin a CO₂.

Od nepaměti lidé na Bouzovsku znali na úbočích vrchu Sprang, dnes zvaném Špraněk, tři podivuhodné krasové jevy. Propast Zátvořici, skalní bradlo Zkamenělého zámku, na němž stával menší hrádek, a také jeskyni Svěcenou díru. Ta zvláště jitřila fantazii obyvatel z okolních vesnic, a tak není divu, že se ke kopci Špraněk váže hned několik pověstí. Nejčastěji jsou spojovány s drahými kameny a dalšími poklady ukrytými v podzemí.

V červenci 2019 byly vybrané části českého i saského Krušnohoří zapsány na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Protože oblast byla po dlouhou dobu v obecném povědomí spojována spíše s dopady těžby v hnědouhelných revírech na úpatí tohoto rozsáhlého horského masivu na obraz krajiny a lesní porosty, setkávali jsme se již v době přípravy podkladů k nominaci s řadou dotazů a pochybností. Článek proto dodatečně přispívá k objasnění, v čem kulturně-historické hodnoty Krušnohoří vynikají, a je inspirací k prohloubení mezioborové spolupráce. Zároveň jde o příspěvek k úvaze, jak s těmito hraničními horami z hlediska národní ochrany nakládat do budoucna. Krušné hory, i přes vysoký podíl zajímavé krajiny, představují totiž paradoxně pohoří, které na rozdíl od jiných hraničních masivů nemá na svém území ani národní park, ani chráněnou krajinnou oblast.