Podrobné vyhledávání v článcích

Je jaro 1999. Na Ministerstvu životního prostředí několik klíčových osob řeší otázku, jak v České republice přistoupit k vytváření Natury 2000. Na stole jsou dva možné scénáře: první v podobě „vykázání“ existující soustavy zvláště chráněných území, samozřejmě po doplnění ptačích oblastí, jako již předem hotové Natury 2000; druhý spočívá v aplikaci postupu předepsaného Směrnicí o stanovištích – ve vyhodnocení skutečného stavu fenoménů uvedených v přílohách směrnice, doplnění chybějících dat terénním výzkumem a navržení lokalit na vědeckém základě bez ohledu na dosud vyhlášená zvláště chráněná území.

Pokud se rozhodnete vyrazit za přírodními krásami neotropické oblasti do Střední Ameriky, je jedním z vhodných cílů stát Belize na Yukatánském poloostrově. A to především kvůli velmi zachovalé, rozmanité přírodě, její poměrně dobré ochraně (obyvatelé např. platí i daň na ochranu životního prostředí ve výši 1 % příjmů), nízké kriminalitě a oficiálnímu jazyku, kterým se – na rozdíl od v okolních zemích užívané španělštiny – stala angličtina. Belize totiž bylo britskou kolonií s názvem Britský Honduras, v současnosti je nezávislým státem a členem Společenství národů (Commonwealth of Nations).

Obojživelníci (Amphibia) obývají Zemi již od svrchního devonu, tedy několik stovek milionů let, ale jejich současná situace naznačuje, že je nečeká šťastná budoucnost. Celosvětově dochází k jejich úbytku jak v počtu jedinců, tak druhů a jsou dnes jednou z nejohroženějších skupin živočichů vůbec.

Vážení čtenáři,

probíhající a očekávané změny podnebí bezesporu patří k nejvíce diskutovaným globálním problémům současnosti. Možná i proto, že jejich dopady vidíme v nejrůznější podobě bezprostředně kolem nás. Naproti tomu ubývání biologické rozmanitosti nezřídka chápeme jako něco, co se nás až tolik netýká, něco, co probíhá někde daleko, v deštných pralesích Amazonie nebo na tichomořských korálových útesech. Nicméně, i když méně nápadně, ke snižování biodiverzity dochází také tady a teď.

Klima je dlouhodobý charakteristický režim počasí, podmíněný energetickou bilancí, cirkulací atmosféry, charakterem aktivního povrchu a v poslední době i člověkem. Ten se svojí činností podílí přímo či nepřímo zejména na změnách energetické bilance celého klimatického systému. Nejde pouze o emise skleníkových plynů do atmosféry, ale i o jeho působení na další složky systému – oceán, kryosféru, litosféru a biosféru. Významným indikátorem probíhajících změn zůstává teplota, která je se změnami energetické bilance klimatického systému velmi úzce spjata.

Východiskem úvah o vlivu globálních klimatických změn na vegetaci na území ČR byl regionální scénář klimatické změny na území České republiky (Kalvová & Brázdil 1993). Tento scénář je založen na prognóze zdvojnásobení koncentrací skleníkových plynů v ovzduší oproti předindustriálnímu období do roku 2030. Podkladem pro prognózu trendů změn vegetačních stupňů se staly mapy izolinií průměrných ročních teplot a průměrných ročních úhrnů atmosférických srážek v období let 1960–1990 a prognostické mapy území ČR pro rok 2030.

Koloběh uhlíku je pro biosféru zásadní, neboť je neoddělitelně spjat s podnebím, koloběhem vody a živin a s produkcí biomasy na souši i v oceánech. Je vhodné připomenout, že právě uhlík je jednou z nejdůležitějších křižovatek neživého a živého světa. Prostřednictvím fotosyntézy se anorganický uhlík stává součástí organických molekul uhlovodíků, které jsou základní kostrou všech organických sloučenin. Správné pochopení globálního koloběhu uhlíku je proto zásadní pro porozumění historii naší planety, její osídlení lidmi a hlavně pro předpověď a usměrňování společné budoucnosti prostředí i člověka.

Obyvatelé Evropy jednoho večera roku 1492 neusnuli ve středověku, aby se druhý den probudili do renesance, ale přesto se v měřítku dvou či tří desítek let na rozhraní 15. a 16. století podstatně proměnila síť vztahů k Bohu, společnosti, výrobě, dálkovému obchodu, migraci lidí, rozvoji měst i vnímání krajiny. Tato celková proměna mentalit neprobíhala úplně současně, ale v různých částech Evropy přicházela v rozmezí až 50–70 let, takže vedle sebe dlouhou dobu koexistovaly středověké i novověké postoje.