Podrobné vyhledávání v článcích

Ve druhé polovině 20. století převládl v České republice trend destabilizace a destrukce krajinných systémů. Ve snaze přizpůsobit krajinu unifikovaným technologickým postupům zemědělské a lesní výroby a potřebám urbanizace vznikaly co největší bloky orné půdy, co nejdelší úseky napřímených, vybetonovaných nebo dokonce zatrubněných koryt potoků, v lesích byly vytvářeny rozsáhlé, ekologicky labilní smrkové a borové monokultury. Během relativně krátkého období tak byl narušen staletý a v pravěkých nížinných sídelních oblastech i tisíciletý vývoj venkovské krajiny, směřující k postupnému dosahování rovnováhy přírodních a člověkem podmíněných krajinotvorných složek. Mnohotvárná a pestrá venkovská krajina byla degradována na agroindustriální výrobní prostředí.

Územní systém ekologické stability má v České republice již dvacetiletou historii; v roce 1992 byl včleněn do zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a stal se tak jedním z hlavních pilířů obecné ochrany. Zákonná kodifikace ochrany a vytváření ÚSES posunula ČR v oblasti ochrany krajiny mezi přední země v Evropě a ve světě.

Tvorba územních systémů ekologické stability je podle stavebního zákona (č. 183/2006 Sb., v platném znění) povinnou součástí územně plánovací dokumentace. Donedávna bylo obvyklé, že se do těchto zásadních podkladů pro rozvoj sídel a krajiny jednoduše překreslil tzv. generel ÚSES. V této souvislosti je však nutné připomenout, že vyhláška č. 395/1992 Sb. k zákonu č. 114/1992 Sb. (v platném znění) v § 2 odst. 3 takový postup již dávno nepřipouští, a ani stavební zákon tento podklad nezná. Podkladem pro projekty ÚSES, pozemkové úpravy, územně plánovací dokumentace, lesní hospodářské plány a pro vodohospodářské a jiné dokumentace ochrany a obnovy krajiny má být již od roku 1992 výhradně a pouze plán ÚSES.

Problematika územních systémů ekologické stability a územního plánování je od samého počátku uplatňování koncepce ÚSES od první poloviny 80. let 20. století úzce provázána. Je to logické: ÚSES byl od začátku koncipován jako nástroj pro ochranu krajiny a obnovu její ekologické stability. Tvorba jeho koncepce a plánování je v rukou specializovaných projektantů a územních plánovačů, čemuž nakonec odpovídá i profesní zaměření a působiště některých „otců zakladatelů“ tohoto programu, což je zřejmé z dalších příspěvků tohoto čísla.

Pozemkové úpravy vždy představovaly činnost, která má v prvé řadě napomáhat účelnému a racionálnímu hospodaření v zemědělské krajině a spolu s tím související ochraně a tvorbě této krajiny. Příspěvek se zabývá úlohou pozemkových úprav z hlediska ochrany a tvorby krajiny a významem ÚSES v rámci pozemkových úprav.

Vymezení prvků ÚSES v lesním komplexu je vázáno nejen na dodržení prostorových parametrů, ale i na celý komplex lesnických hospodářsko-úpravnických opatření (zákon o lesích č. 289/1995 Sb., vyhl. 83 a 84/1996 Sb.). Patří k nim zejména vazba na rozdělení lesa, rámcové plánování a volba těžebně-dopravních technologií. Strategie však spočívá v hospodářsko-úpravnickém rámcovém plánování.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR zajišťuje aktualizaci vymezení skladebných částí ÚSES. První etapou byla aktualizace nadregionálních biocenter a směrového vedení os nadregionálních biokoridorů na území celé České republiky. V současné době je připraveno zadání pro druhou etapu aktualizace a revize vymezení ÚSES, ve které dojde k vymezení NR BK na skladebné části bez ochranné zóny a k aktualizaci a revizi vymezení místního a regionálního ÚSES na území CHKO.

Ne náhodou se v novém „porevolučním“ zákoně o ochraně přírody a krajiny z roku 1992 objevily těsně za sebou definice dvou do té doby legislativně neukotvených institutů, územního systému ekologické stability a významného krajinného prvku. V závěru obou definic najdeme suché konstatování, že podrobnosti stanoví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. Nedávno jsme si připomněli 20. výročí přijetí ZOPK a zmiňované předpisy stále neexistují. Proč, na to se ptá a snaží odpovědět i tento příspěvek.

Snahy o systematickou diferenciaci péče o krajinu v České republice trvají téměř padesát let. Společenská objednávka péče o přírodu a krajinu byla formulována a její naplňování účinněji zahájeno až po roce 1989. Bohužel v polovině devadesátých let byla promarněna šance nastavit systém péče o krajinu společně MZe a MŽP. Dopady resortního přístupu jsou na současném stavu velmi patrné. I když státní ochrana přírody a orgány územního plánování mají řadu kompetencí a nástrojů k péči (realizaci) o ekologickou síť (nejnověji vyplácení újmy a veřejnoprávní smlouvy o způsobu a podpoře hospodaření), zůstává nejdůležitějším nástrojem dotační politika státu. Po nynějším plánovacím finančním období, kdy se podařilo podpořit a realizovat velké množství jednorázových projektů, je třeba se soustředit na účinné a správně zacílené nástroje zaměřené na péči o ekologickou síť v ČR, na udržení všech jejích funkcí.