Podrobné vyhledávání v článcích

Každoročně se do rukou lidí dostává velké množství zraněných zvířat – mláďat, vyčerpaných, nevyspělých nebo jinak handicapovaných živočichů. Jejich počet velmi rychle narůstá, což mj. úzce souvisí s překotnou urbanizací a exploatací krajiny, rozvojem průmyslu, dopravy a energetiky. Současně narůstá i počet lidí, kteří chtějí pomoci jak konkrétním handicapovaným zvířatům, tak i snahám ochránců přírody negativní vlivy člověka na divoká zvířata eliminovat. Proto vznikly záchranné stanice, které se postupně zapojily do Národní sítě záchranných stanic – celostátního systému na pomoc handicapovaným živočichům, jehož obdobu bychom ve světě těžko hledali.

Stavy dravců dosáhly minima začátkem 70. let 20. století: podle střízlivých odhadů se jejich početnost v západní a střední Evropě včetně území dnešní ČR snížila za období let 1870–1970 o plných 90 % (Brown 1976).

Vážení čtenáři,

první číslo časopisu Ochrana přírodyv roce 2013 je věnováno práci záchranných stanic pro handicapované živočichy. Jsem si vědom, že záchrana volně žijících zvířat, která se ocitla v nouzi, není a nebude klíčovým problémem ochrany naší přírody. Nemá přímý vliv na ochranu našich ekosystémů, biotopů, ani nijak významně neovlivňuje biodiverzitu či populace ohrožených druhů. Přesto tuto aktivitu považuji za nesmírně důležitou.

Vážení čtenáři,

v době úspor ve veřejných rozpočtech, tedy i v ochraně přírody a krajiny, se téma vytváření ekologické sítě může zdát neaktuální. Je tomu ale právě naopak.

Snahy o vytvoření celoevropské ekologické infrastruktury se objevily již začátkem 90. let 20. století po zásadních politických, hospodářských a sociálních změnách, k nimž došlo v bývalých komunistických zemích střední a východní Evropy. Jejich iniciátorem byla zpočátku vláda Nizozemského království, podporovaná některými významnými mezinárodními nevládními organizacemi na ochranu životního prostředí, jako je Mezinárodní unie na ochranu přírody (IUCN) nebo Světový fond na ochranu přírody (WWF International).

Ve druhé polovině 20. století převládl v České republice trend destabilizace a destrukce krajinných systémů. Ve snaze přizpůsobit krajinu unifikovaným technologickým postupům zemědělské a lesní výroby a potřebám urbanizace vznikaly co největší bloky orné půdy, co nejdelší úseky napřímených, vybetonovaných nebo dokonce zatrubněných koryt potoků, v lesích byly vytvářeny rozsáhlé, ekologicky labilní smrkové a borové monokultury. Během relativně krátkého období tak byl narušen staletý a v pravěkých nížinných sídelních oblastech i tisíciletý vývoj venkovské krajiny, směřující k postupnému dosahování rovnováhy přírodních a člověkem podmíněných krajinotvorných složek. Mnohotvárná a pestrá venkovská krajina byla degradována na agroindustriální výrobní prostředí.

Územní systém ekologické stability má v České republice již dvacetiletou historii; v roce 1992 byl včleněn do zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a stal se tak jedním z hlavních pilířů obecné ochrany. Zákonná kodifikace ochrany a vytváření ÚSES posunula ČR v oblasti ochrany krajiny mezi přední země v Evropě a ve světě.

Tvorba územních systémů ekologické stability je podle stavebního zákona (č. 183/2006 Sb., v platném znění) povinnou součástí územně plánovací dokumentace. Donedávna bylo obvyklé, že se do těchto zásadních podkladů pro rozvoj sídel a krajiny jednoduše překreslil tzv. generel ÚSES. V této souvislosti je však nutné připomenout, že vyhláška č. 395/1992 Sb. k zákonu č. 114/1992 Sb. (v platném znění) v § 2 odst. 3 takový postup již dávno nepřipouští, a ani stavební zákon tento podklad nezná. Podkladem pro projekty ÚSES, pozemkové úpravy, územně plánovací dokumentace, lesní hospodářské plány a pro vodohospodářské a jiné dokumentace ochrany a obnovy krajiny má být již od roku 1992 výhradně a pouze plán ÚSES.

Problematika územních systémů ekologické stability a územního plánování je od samého počátku uplatňování koncepce ÚSES od první poloviny 80. let 20. století úzce provázána. Je to logické: ÚSES byl od začátku koncipován jako nástroj pro ochranu krajiny a obnovu její ekologické stability. Tvorba jeho koncepce a plánování je v rukou specializovaných projektantů a územních plánovačů, čemuž nakonec odpovídá i profesní zaměření a působiště některých „otců zakladatelů“ tohoto programu, což je zřejmé z dalších příspěvků tohoto čísla.