Podrobné vyhledávání v článcích

Protiprávní jednání jak fyzických, tak i právnických osob může způsobit vznik ekologické újmy a současně v některých případech může také vzniknout škoda na majetku třetích osob. Jde o dva zcela odlišné instituty. Správné rozlišení obou institutů ještě nabyde na významu s novou úpravou správní odpovědnosti provedenou zákonem č. 250/2016 Sb., o přestupcích a řízení o nich. Zdá se, že nejen veřejnost, ale i někteří pracovníci orgánů ochrany přírody mají problémy ekologickou újmu a majetkovou škodu od sebe odlišit, proto se pokusím v tomto článku věc přehledně objasnit. Ekologickou újmou a majetkovou škodou se v nedávné době zabýval na základě dovolání i Nejvyšší soud ČR (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2466/2014 ze dne 30. 3. 2016).

V souvislosti s těžbou písků a štěrkopísků často vznikají písčité, vodní a litorální biotopy vhodné pro výskyt vzácných a ohrožených druhů. Je při tom důležité, aby ochrana přírody i samotná těžební či rekultivační společnost měly jasnou představu o detailech ve způsobu provedení rekultivace i o druzích, které při ní chtějí podpořit. Na Provodínsku těžba písků a rašelin probíhá již století, zároveň zde v okolí přežívají populace našich nejvzácnějších, v několika případech dokonce i endemických druhů rostlin, velmi významný je výskyt obojživelníků, motýlů a vážek, vázaných na vodní plochy a mokřady. Způsob provádění rekultivací vytěžených pískoven zde má proto zásadní význam. Jedním z podporovaných druhů je zde ropucha krátkonohá.

Mezi lidskými výtvory zdá se umělecké dílo přímo pravzorem záměrné tvorby, říká ve své klasické studii Jan Mukařovský. Ačkoli sám zmiňuje pouze rozdíl mezi tvorbou uměleckou a praktickou, vyvstává zde možnost srovnání záměrného tvoření člověka a přírody. Pro mnohé se zdá jasné, že člověk dokáže tvořit a řídit vše nejlépe. O tom, že se však tvorba člověka dostává s přírodou do stále vážnějšího konfliktu, se lze zejména v posledním desetiletí přesvědčit čím dál častěji.

Moravský kras je naší největší a nejvýznamnější krasovou oblastí. Území tvořené devonskými vápenci prodělalo dlouhodobý geologický vývoj. Je v něm vyvinuto množství povrchových a podzemních jevů, evidována je zde téměř polovina krasových jeskyní z celé České republiky. V posledních staletích vzhled krajiny ovlivňovala činnost člověka. Díky archivu více než sto let starých fotografií můžeme srovnávat, jak se změnila tvář Moravského krasu za toto nepatrné období jeho existence.

Uplynulý rok 2016 je již dávnou minulostí a skutečnost, že byl rokem velmi úspěšným z pohledu dosažení nutného a možného v oblasti ochrany přírody a krajiny, nás zároveň všechny zavazuje k tomu, aby byl rok 2017 přinejmenším stejně úspěšný, nebo raději ještě úspěšnější.

Oblast západního Ekvádoru se řadí mezi biologicky nejzajímavější a nejrozmanitější místa naší planety. Rozloha původních lesů, jak suchých na jihu, tak deštných na severu, se však v posledních padesáti letech rapidně snížila. Dnes suché lesy existují víceméně jen ve velmi fragmentované podobě a deštné lesy oblasti Chocó se zachovaly pouze v několika málo chráněných územích na severu země. Zlepšit současný neradostný stav se v poslední době snaží nejrůznější iniciativy ochrany přírody na soukromých pozemcích, kterou umožňuje současná ekvádorská legislativa. Jakou budoucnost mají soukromé rezervace v tomto regionu?

Slon africký (Loxodonta africana) patří z hlediska ochrany přírody k ukazatelům poměrně zachovaného přírodního prostředí subsaharské Afriky. Největší suchozemský savec a ikona savan a otevřených lesů černého kontinentu za poslední století vymizel z více než 90 % původního areálu rozšíření. Přes pozitivní výsledky zvýšené ochrany na přelomu století došlo v posledním desetiletí k dramatickému úbytku. Sčítání slonů prováděné v letech 2013–2014 v 18 afrických zemích týmem vedeným známým filantropem Paulem G. Allenem relativně přesným leteckým a statisticky reprezentativním sčítáním prokázalo, že nepřežívá donedávna předpokládaných 434 000–500 000 slonů, ale jenom něco přes 350 000 kusů (Chase et al. 2016).

V září 2016 navštívil nestor světové krajinné ekologie Richard T. T. Forman na pozvání Přírodovědecké fakulty UK v Praze a České společnosti pro krajinnou ekologii (CZ-IALE) Českou republiku. Při té příležitosti jsme mu položili několik otázek.

Staré mapy měly odjakživa své kouzlo. Často zobrazují něco, co již neexistuje, anebo naváděly k místům obestřeným tajemstvím. Kolem řady historických map kolují legendy či záhady. Staré plány jsou mnohdy mistrně propracované, i když zakreslené partie neodpovídají skutečnosti. V jiných případech je přesnost až zarážející. Všechny tyto zmíněné atributy najdeme i u historických map českých a moravských jeskyní. A mnoho z nich s sebou nese i neobvyklé příběhy.

Kočka divoká, kdysi běžný druh naší přírody, pravděpodobně doplatila na přeměnu přirozených lesů a rozmanité struktury krajiny na smrkové plantáže a intenzivní hospodářství. Finální ranou pro ni pak byl jistě i lov „škodné“, masivně podporovaný chovateli drobné pernaté zvěře, a nařízený dokonce i běžným sedlákům. Koncem 18. století tak kočka divoká začíná rapidně mizet a už na začátku 19. století je považována za vzácné zvíře, jehož sporadický výskyt je přisuzován spíše zatoulaným jedincům ze sousedního Slovenska, popřípadě Německa.