Podrobné vyhledávání v článcích

Cílem tohoto příspěvku je seznámit čtenáře s lesním hospodařením na Soutoku v posledních letech. Celospolečensky jsou lesy v klínu řek Moravy a Dyje vnímány jako velmi cenné, na což musí reagovat i jejich správci, státní podnik Lesy České republiky. AOPK ČR spolu s Krajským úřadem Jihomoravského vede již mnoho let dialog s Lesy ČR, s. p., o možnostech ochrany přírodních fenoménů tohoto území. Jedním z výsledků je vzájemná dohoda na principech hospodaření v této dekádě. Pokud bychom se rozhodli popisovat celou strastiplnou cestu této oblasti k územní ochraně, vydal by text nejen na celé číslo tohoto časopisu, ale spíše na knihu. V článku tak nejsou popisovány některé aspekty, které bezprostředně souvisí se zachováním lužních lesů v jejich přírodní kráse, jako je vodní režim v území nebo oborní chov zvěře.

Řeku Dyji společně s řekou Moravou obklopuje největší a ekologicky nejcennější komplex lužních území střední Evropy. Napřímením toku v 70. a 80. letech 20. století byl tok Dyje zkrácen téměř o 3,2 kilometru. Současně s tím byly podél hraničního úseku Dyje na obou březích vybudovány protipovodňové hráze. Tato opatření měla jednak stabilizovat státní hranici mezi Rakouskem a Českou republikou, jednak zajistit protipovodňovou ochranu. Celý hraniční úsek řeky Dyje, který má délku 16,5 km, na dlouhou dobu uzavřela železná opona. Po vodohospodářských úpravách zůstalo v nivě zachováno více než dvacet zbytků původního koryta – odstavených ramen. Jejich charakter byl velmi různý. S přibývajícími lety ale všechny tyto fragmenty původního koryta řeky Dyje dospěly do vysokého stupně zazemnění a směřovaly k rychlému zániku. Upravené koryto, které vzniklo „průpichem“ těchto ramen, vykazovalo nízkou morfologickou hodnotu a zkrácení toku přispívalo ke zrychlení odtoku vody z krajiny. Z hlediska adaptace na klimatickou změnu se jednalo o nevyhovující stav. Proto správce vodního toku přistoupil k obnovním opatřením.

Velký Zámecký rybník v lednickém parku je součástí krajinářské úpravy prostoru severně od lednického zámku již mnoho desítek, či spíše stovek let, vezmeme-li v potaz i předchozí podoby tohoto vodního díla. Jedním z dochovaných plánů je například projekt připisovaný Bernardu Petrimu cca z roku 1805 (1), kde se již v půdorysu vznikajícího přírodně krajinářského parku objevuje souvislá vodní plocha, zaujímající přibližně jižní polovinu současné rozlohy nádrže.

Současná kůrovcová kalamita je podle odborníků bezprecedentně největší kůrovcovou kalamitou v historii Česka. Nevyhnula se ani chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jeseníky. Již tak v poněkud turbulentní době generuje řadu problémů i otázek, a to lesním hospodářům, ochraně přírody i široké veřejnosti, budí emoce, je předmětem mediálních diskuzí, kde se často názory zaměňují za fakta. Cílem tohoto článku je podívat se blíže na dosavadní průběh kůrovcové kalamity v uplynulých letech na území CHKO Jeseníky, a to především prostřednictvím konkrétních čísel.

Krasové oblasti jsou velmi citlivé na znečištění, které se dostává do podzemních vod nejen přitékajícími povrchovými toky, ale také infiltrací z povrchu a drenáží z okolního nekrasového prostředí. Infiltraci znečištěných vod do krasového podzemí můžeme výrazně omezit zatravněním orné půdy, zejména nad jeskyněmi a kolem závrtů, kde hrozí největší nebezpečí průsaků vod obsahujících hnojiva a pesticidní látky. Kvalitu povrchových toků přitékajících na území chráněných krasových oblastí a čistotu vod, které se dostávají drenáží z okolního nekrasového prostředí, však můžeme ovlivnit při současném stavu legislativy jen stěží. Chráněné krajinné oblasti nemají žádná ochranná pásma a jejich správy nejsou dotčeným orgánem za svými hranicemi. Je zjevné, že hranice mají svůj velký význam pro krajinu a biotu na povrchu, ale u vody bychom měli chránit nejen vodní ekosystémy v chráněných územích, ale i za hranicemi v celém dotačním zázemí. Jen tak můžeme zabránit znečištění krasových vod a ochránit toto unikátní prostředí. Tento příspěvek je zaměřený na problematiku čištění odpadních vod v krasových oblastech, na které by se měla vztahovat přísnější legislativa a s tím spojené limity pro vypouštění odpadních vod.