Michael Hošek

Z významných krajinných prvků (VKP) jsou ze zákona údolní nivy tím, který má největší problém ve vymezení i své ochraně. Přitom se jedná o fenomén, který je velmi důležitý nejen z hlediska přírodních hodnot, ale i územního rozvoje. Za více než třicet let od účinnosti zákona o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb. – ZOPK), ve kterém byl institut VKP (včetně údolních niv) ze zákona zaveden, nebyly zpracovány dostatečné nástroje k jejich praktické ochraně. Respektive postupy k vymezení i ochraně byly navrhovány, ale nikdy oborově přijaty. Údolní nivy jsou totiž prvkem, který je v území obtížně identifikovatelný a současně je ohrožován rozvojem a využíváním jeho území.

V prvním letošním čísle vyšel názor Jeňýka Hofmeistera „Jak převzít svůj díl zodpovědnosti za ochranu biologického dědictví planety? Nejlépe celý“. Považujeme za nutné reagovat na něj nejen proto, že se jedná o důležité a v ČR zatím překvapivě téměř nediskutované téma. Ale také proto, že autor vychází ze zjevně mylných informací, respektive nevychází ze skutečnosti, podložené exaktními daty.

Jednou ze zajímavostí české ochrany přírody je její nejednotný přístup k zahraničním iniciativám a nástrojům. Některé tvrdošíjně opomíjíme, jiné až přehnaně oslavujeme, a to v obou případech často bez hlubší analýzy. Kde se v těchto pomyslných extrémech nachází koncept tzv. Zelené infrastruktury?

Česká ochrana přírody se poprvé zapojila do rozvojového projektu. Naše zkušenosti ze střední Evropy předáváme vzdálené zemi, která se rozprostírá od břehů Černého moře až po pětitisícové vrcholy Kavkazu. Sakartvelo, jak ji nazývají Gruzínci, je dosud nepříliš poškozeným přírodním klenotem, ale i jednou z nejstarších kolébek zemědělství. Právě do těchto míst směřujeme v rámci rozvojové spolupráce naši podporu.

Letní olympijské hry a Světový kongres ochrany přírody mají překvapivě mnoho společného. Konají se ve stejném roce a jsou bezesporu celosvětovou událostí, která ovlivní příslušný obor na další čtyři roky. Obě události spojuje i skutečnost, že se jich účastní tisíce zájemců. Tímto podobenstvím zahájil V. světový kongres ochrany přírody, který se uskutečnil 6.–15. září 2012, Ašok Chošla, indický fyzik zaměřený na problematiku životního prostředí a odstupující prezident pořádající organizace – Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN).

Pokud něčím ochrana přírody napodobuje různorodost objektu svého zájmu, pak je to variabilitou kategorií chráněných území a jejich různým pojetím v jednotlivých státech. I proto Mezinárodní unie ochrany přírody vypracovala jednotný systém jejich kategorizace, o kterém se také v České republice vedou stále častější diskuse. Proč?

Rastislav Rybanič působí v současné době jako generální ředitel Sekce ochrany přírody a tvorby krajiny slovenského ministerstva životního prostředí. Původním vzděláním je environmentalista, osm let působil jako ředitel Slovenské ornitologické společnosti BirdLife Slovensko, a následně dva roky v evropském ústředí mezinárodní organizace na ochranu ptáků a jejich prostředí BirdLife International v Bruselu, kde spolupracoval hlavně s Evropskou komisí na implementaci směrnic o ptácích a biotopech. Na pozici ředitele sekce ministerstva působí od roku 2010. Sepětí našich zemí nejen v ochraně přírody je zřejmé, proto jsme jej požádali o rozhovor. Chtěli jsme zjistit, kudy se ubírá ochrana přírody na Slovensku v posledních letech a zároveň jak slovenští kolegové vnímají vývoj u nás. Text odpovědí jsme nejen pro blízkost jazyků ponechali bez překladu.