Lukáš Spitzer

Modrásek bahenní (Phengaris nausithous), chráněný legislativou EU (příloha II. směrnice o stanovištích) a obligátně myrmekofilní obyvatel vlhkých luk, patří v naší zemi, vzdor specializovanému způsobu života, k nejrozšířenějším modráskům. Setkáme se s ním všude kromě nejteplejších nížin a nejvyšších horských poloh, přičemž podmínkou nutnou, nikoli však dostačující, jsou mokřadní louky s výskytem charakteristické otavní byliny krvavce totenu (Sanguisorba officinalis). Po podmínce kíčové jsme pátrali na nivních loukách CHKO Poodří – ta je známá propojenými komplexy nivních luk, ale modráskovi v ní cosi chybí.

V České republice, stejně jako v celé střední Evropě, dochází v posledních zhruba 20 letech k bezprecedentním gradacím lýkožrouta smrkového, následovaných plošným odumíráním smrkových výsadeb (především) v níže položených oblastech. První vlnu novodobé kalamity můžeme datovat již k roku 2003 (byla odstartována výrazným suchem), k výraznějším gradacím pak dochází po r. 2015 (opět důsledek velmi horkého a suchého léta). Tato nejsilnější vlna začala na severní Moravě, kde hromadné odumírání suchem oslabených a následně kůrovcem napadených stromů započalo nejdříve. V následujících letech se pak vlna šíří napříč republikou západním směrem. Na Českomoravské vrchovině byla situace nejdramatičtější kolem r. 2021, v následujících letech pak již kalamita pozvolna ustupuje.