Podrobné vyhledávání v článcích

CHKO Český kras je turisticky velmi exponovaná oblast. Její poloha v hustě osídlené oblasti nedaleko Prahy, propojená železnicí vinoucí se podél řeky Berounky, ji k návštěvě přímo předurčuje. S evropskou kulturní dominantou hradem Karlštejnem se stala přímo turistickým magnetem. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století mezi víkendovými návštěvníky převažovali trempové a chataři. Dnes jsou to především rodiny s dětmi – vlakem a pěšky, na kolech a hodně i auty. Kromě kol přijíždějí například i s kolečkovými bruslemi nebo horolezeckým vybavením. O krásném sobotním odpoledni, když všichni vyrazí do přírody, se tak z chráněné krajinné oblasti stává doslova sportoviště pro celý region.

Dubnem 1972, kdy byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Český kras, byla završena několik desetiletí trvající cesta k ochraně vzácného území za západními hranicemi velké Prahy. První návrhy na ochranu nejhodnotnějších částí tohoto území vznikly již ve dvacátých letech minulého století (Jan Svatopluk Procházka). Ve stejných letech byla formálně zajištěna ochrana zejména botanicky nej­cenněj­ších částí Karlštejnska a Jaroslav Petrbok prosazoval nazývat území Český kras. Intenzivní snahy o prosazení ochrany pokračovaly ihned po druhé světové válce dokonce návrhem na zřízení národního parku Karlštejnsko (Jaromír Klika). Tento návrh však nenašel pochopení u vlastníků pozemků.

Nížinné mokřadní louky patří v rámci České republiky mezi jedny z nejohroženějších biotopů. Hlavní příčinou je především úpadek původních způsobů obhospodařování, cílené odvodňování, následné zarůstání náletem i šíření agresivních rostlinných druhů, které vytlačují ohrožené druhy rostlin a živočichů. Vhodná péče o luční mokřady proto spočívá především v udržování jejich otevřeného charakteru, které můžeme efektivně provádět s využitím pastvy a seče. Ačkoliv to na první pohled nemusí být patrné, tato opatření mohou významně ovlivnit také drobné vodní plochy, v jejichž bezprostředním okolí je péče realizována. Záměrem tohoto článku je proto přiblížit čtenářům projekt „Managementová opatření a hodnocení jejich dopadu na biodiverzitu lučního mokřadu“ a představit pilotní výsledky hydrobiologického monitoringu vodních těles na lučním mokřadu u obce Krumvíř.

Nový odstavec 3 vložený do § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny jako poslanecký pozměňovací návrh k tzv. protiinvazní novele (zákon č. 364/2021 Sb.) zakládá pravomoc orgánu ochrany přírody omezit nebo zakázat ve vymezených územích provádění ohňostrojů či používání zábavní pyrotechniky. Jistě dobře míněná legislativní iniciativa však vyvolává některé otazníky, jak pokud jde o vztah k obecnějšímu znění odstavce 1 § 66, tak především pokud jde o kompetence orgánů ochrany přírody.

Koncept jednotného environmentálního povolení (dále jen „JEP“) není novou myšlenkou. Poprvé byl diskutován před několika lety [1] v rámci mezirezortního připomínkového řízení věcného záměru tzv. rekodifikace veřejného stavebního práva. Ministerstvo životního prostředí (dále jen „MŽP“) jej tehdy navrhovalo jako alternativu k maximalistickým představám o velmi široké integraci správních úřadů do nové soustavy státní stavební správy. Tehdejší koncept JEP byl postaven na návrhu vyčlenění oblasti ochrany veřejných zájmů do samostatného správního řízení, jehož výsledkem by bylo jedno správní rozhodnutí obsahující posouzení vlivu konkrétního záměru na relevantní složky životního prostředí. Legislativní řešení bylo na MŽP navrhováno v podobě nahrazení současného zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon EIA“) [2].

^[1]  Věcný záměr k rekodifikaci veřejného stavebního práva byl v připomínkovém řízení
       na přelomu let 2018 a 2019.

^[2]  Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů.

O problematice říčního dřeva již bylo napsáno mnohé a bylo by, abychom parafrázovali, „nošením vody do řeky“ zbytečné jeho význam připomínat (např. MÁČKA et al., WOHL, E. et al. – viz literatura). Jiným a v ochranářské praxi důležitým tématem je ovšem způsob, jak zajistit, aby v souladu s právními předpisy říční dřevo vůbec zůstalo. Nemáme tím na mysli jeho případné zcizování, ale otázku odstraňování překážek v toku podle vodního zákona a jeho prováděcích předpisů. Tato povinnost bývá správci vodních toků posuzována různě, což je v principu správně, protože různé jsou i situace, v kterých se ta či ona překážka či jinými slovy říční dřevo v korytě nachází.

Mokřadů v naší krajině oproti minulosti značně ubylo. Ty, které zůstaly, jsou velmi často do značné míry negativně poznamenané lidskou činností, zejména melioracemi. Mokřadní ekosystémy, respektive prostředí v nich, jsou dnes proto různého charakteru a kvality. S hodnocením stavu prostředí nám mohou významně pomoci přítomní ptáci. V příspěvku bychom rádi představili výzkum publikovaný v mezinárodním vědeckém časopise Wetlands Ecology and Management (č. 29) v článku Habitat use of breeding birds in Central European reed beds (Šťastný and Riegert 2021, Habitaty ptáků hnízdících v rákosinách střední Evropy). Kromě prezentace výsledků výzkumu bychom chtěli poukázat zejména na možnosti jejich využití v praktické ochraně české přírody a krajiny.

Kras a jeskyně – tyto pojmy neodmyslitelně patří k sobě. V Českém krasu ale přibývalo známých jeskyní velmi pomalu, byla na ně soustředěna mnohem menší pozornost badatelů a objevitelů než například v Moravském krasu. I samotné označení Český kras se prosazovalo pomalu a klopotně. Příspěvek velmi stručně shrnuje rozvoj poznání jeskyní v této krasové oblasti. Český kras není jedinečný velikostí či délkou jeskyní, ale mimořádně dlouhodobým vývojem krasu, složitými speleogenetickými procesy a mezinárodně významnými paleontologickými a archeologickými nálezy v jeskynních sedimentech.

V loňském roce vyhlásila Česká společnost entomologická poprvé Hmyz roku, za který byl vybrán kriticky ohrožený jasoň dymnivkový. Důvodů k tomu bylo více, šlo jak o popularizaci entomologie, tak o přitažení pozornosti k tomuto elegantnímu a přitom vzácnému deštníkovému druhu. Zároveň byla vydána výzva, aby po něm veřejnost pátrala a přispěla k poznání aktuálního stavu jeho populací. A protože v Moravském krasu žila a žije jedna z nich, dlouhodobě spíše opomíjená, přinášíme v článku výsledky jejího aktivního čtyřletého monitoringu. A je potěšující, že jsou to výsledky převážně pozitivní.

V roce 2022 uplyne půlstoletí od vyhlášení pestré vápencové krajiny za Prahou za chráněnou krajinnou oblast. Český kras je učebnicí změn přírody od moří s trilobity před skoro půl miliardou let po současné zarůstání krajiny a ubývání vzácných druhů. Oproti horským a odlehlým chráněným územím je příroda a krajina Českého krasu spoluvytvářena lidmi po mnoho tisíc let a bylo by chybné představovat si pod ochranou „přírody“ přírodu bez lidí, hospodářů i návštěvníků. Půlstoletí překotných změn společenských i změn krajiny a přírody ukážeme na příkladu tohoto krásného, dynamického a zároveň v lecčems stabilního území. Stabilního v tom, jaké fenomény se dosud podařilo pod hlavičkou CHKO udržet, zejména prostřednictvím obnovy a náhrady tradičního hospodaření.