Podrobné vyhledávání v článcích

Není zvykem v ochranářském periodiku publikovat taxonomické práce, ale v tomto případě je to více než vhodné. Není marné vrátit se krátce k vzniku českého jména ropucha, které bylo převzaté z polštiny a podle jedné etymologické teorie má společný základ se slovem rampouch, a to sice ve staroslovanském slovese ropěti = kapat. Z rampouchu kape a ropucha také vylučuje jedovatou tekutinu. Jiná teorie říká, že jde o praslovanský základ chorp = hrubý, drsný. Ať tak či tak, máme s ropuchou od Preslových dob v češtině celkem jasno. Ne tak ve vědecké taxonomii, vulgo též v latinských názvech. Víme, že název bufo, použil už Karl Linné a pojmenoval tak ropuchu po francouzském přírodovědci Francoisi Buffonovi – Rana bufo. Oficiálně na jeho počest, zlé jazyky však tvrdily, že se moc nesnášeli, a proto po něm Linné pojmenoval právě ropuchu. Po popsání samostatného rodu si nese ropucha obecná hrdě vědecké jméno Bufo bufo, (Laurenti, 1768).

Rozpad přírodního a přírodě blízkého prostředí na menší části, nezřídka následovaný poškozováním a v krajním případě vedoucí k jeho úplné ztrátě, je oprávněně považován za největší hrozbu pro planě rostoucí rostliny, volně žijící živočichy a další organismy na naší planetě, i když mu v poslední době mocně šlape na paty záměrné vysazování či neúmyslné zavlékání invazních nepůvodních druhů a nadměrné využívání bioty (živé složky ekosystémů) lidmi.

O alarmujícím počtu upytlačených afrických nosorožců a jeho příčinách jsme v našem časopise již několikrát psali. Nárůst ilegálního zabíjení jednoho ze symbolů subsaharské fauny zasáhl zejména Jihoafrickou republiku. Zatímco ještě v roce 2007 padlo za oběť pytlákům v uvedené zemi 13 nosorožců, v letech 2013–2016 to bylo každoročně více než tisíc zvířat. Přitom v Jihoafrické republice žije mimo lidskou péči na 19 700 nosorožců tuponosých (Ceratotherium simum) a 1 900 nosorožců dvourohých (Diceros bicornis). Tři čtvrtimy všech nosorožců, vyskytujících se dnes v Africe a v Asii ve volné přírodě a v polochovu, tak přežívají právě v JAR.

Územní ochrana přírody patří v Evropě mezi tradiční způsoby péče o přírodní a krajinné dědictví. Ostatně, sedm z deseti chráněných území na Zemi, a zanesených do Světové databanky chráněných území spravované Světovým informačním střediskem ochrany přírody Programu OSN pro životní prostředí (UNEP-WCMC) v britské Cambridgi, leží na našem kontinentě. Samotné číslo ale v sobě skrývá nemalá úskalí: 65 % z evropských chráněných území má rozlohu 1–100 hektarů a jen desetina z nich je větší než 10 km2. Navíc se odpovídající péče dostává pouze 30 % evropských národních parků, přírodních rezervací a dalších chráněných území, kdežto plná třetina z nich trpí vážnými nedostatky v jejich správě.

V poslední době se do popředí zájmu nejen odborné, ale i nejširší veřejnosti dostala dobře známá žirafa (Giraffa camelopardalis). Přispěly k tomu nejen nové názory na systematické zařazení zmiňovaných velkých savců, k němuž napomohly postupy soudobé molekulární genetiky, ale i varující údaje o významném snižování jejich početnosti ve volné přírodě.

Někteří z nás nazývají současné výkyvy počasí klimatickou změnou, jiní zase jen dočasným obdobím, které se periodicky opakuje a není nutné se jím nechat příliš znepokojovat. Ať si o tom myslíme cokoliv, tak je však více než zřejmé, že v přírodním prostředí dochází ke změnám natolik rozsáhlým, že to v minulosti lesníci, zemědělci ani ochránci přírody ještě nezažili. Snad nejvýrazněji se pak dopady těchto změn projevují ve vodním hospodářství a ve stavu našich lesů.

Sýček obecný je indikátorem biodiverzity a zdravé zemědělské krajiny. Ještě na začátku dvacátého století byl naší nejhojnější sovou. Dramatickou proměnu, kterou zaznamenala naše krajina a venkov, ale kopíruje i smutný příběh sýčků. Ze zemědělské krajiny vymizela pestrost a mozaikovitost a s ní i sýček. Zbytkovým populacím pomáháme vyvěšováním budek, vhodným managementem v okolí hnízdišť či odstraňováním technických pastí. Sýčci, kteří si svou zvědavostí a životem v blízkosti člověka neprávem vysloužili pověst poslů špatných zpráv a smrti, jsou dnes sami v ohrožení, a pokud zásadně nezměníme přístup k využívání krajiny, může z ní sýček brzy nadobro zmizet.

Článek předkládá důležitá fakta související s managementem kůrovce v přirozených horských smrčinách Jeseníků, jež jsou dnes většinou chráněny nejvyšším stupněm ochrany, a také reakce na obavy z jejich ztráty v případě gradace lýkožrouta smrkového. Pro lepší zasazení role kůrovců ve fungování přirozených horských smrčin do kontextu managementu uvádíme rovněž několik teoretických východisek.