Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti

Ochrana přírody 2/2018 — 22. 4. 2018 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf

Fragmentace zásadně působí na pohyb živočichů krajinou

Autor: Jan Plesník

Fragmentace původních biotopů a jejich následná prostorová izolovanost působí na populace různých druhů flóry a fauny rozdílným způsobem. V izolovaných, navíc málo početných populacích zůstává jen otázkou času, kdy se v nich začnou projevovat negativní důsledky příbuzenské plemenitby (inbrídingu). Na mysli máme zejména postupné snižování zdatnosti jedinců, které může skončit úplným vymřením dotčené populace. Zmiňovaný proces nezřídka vede také ke změnám v druhovém složení a struktuře rostlinných a živočišných společenstev, chování organismů, úspěšnosti jejich rozmnožování a v neposlední řadě také v některých dějích v ekosystémech, jako je přenos živin, rozšiřování semen či predace.

Protože v přírodě máloco platí absolutně, na určité organismy může mít rozpad biotopů naopak kladný, i když někdy přechodný vliv. U četných druhů totiž souvisí rychlost a rozsah přesunu jedinců do určité krajinné plošky spíše než na její celkové rozloze na jejím tvaru. Proto bude v jejich případě celková rychlost a rozsah imigrace větší, když bude krajina tvořena větším počtem malých plošek. Jestliže se souhrnná plocha určitého biotopu nemění, potom fragmentace snižuje vzdálenost mezi ploškami daného biotopu. Některé rostliny a živočichové vyžadují pro svou existenci více než jeden typ biotopu, zejména pokud ve svém individuálním vývoji (ontogenezi) procházejí různými stadii. Více menších plošek s delšími okraji může podporovat pohyb organismů mezi rozdílnými požadovanými typy biotopů. Rozpad původních biotopů na menší části kladně ovlivňuje kupř. některé hmyzí opylovače nebo slunéčkovité (Coccinellidae). Ačkoliv železnice zůstává pro některé živočichy nebezpečnou překážkou, jestliže ji doprovází pás travin a keřů, může naopak jiným organismům ulehčovat putování krajinou.

Dopravní značka upozorňuje australské řidiče, že na silnici se pravidelně
objevují vačnatci vombati. Foto Jan Plesník

V prostoru ovlivněném člověkem narážejí volně žijící živočichové stále častěji na silnice, železnice, ropovody, plynovody, ploty nebo nejrůznější zastavěná území. Uvedeným překážkám se musejí – pokud je to vůbec možné – vyhýbat, protože pro řadu z nich představují nepřekonatelné bariéry.

Přestože ochránci přírody o pokračujícím rozmělňování krajiny a jeho dopadu na volně žijící živočichy vědí již delší dobu, až dosud chyběla studie, která by se uvedenou otázkou zabývala v celosvětovém měřítku. Přitom podle mínění odborníků, založeném mj. na družicových snímcích, lidé již zvládli pozměnit 50–70 % zemské souše.

Vyplnit zmiňovanou mezeru se pokusila více než stovka vědců z celého světa, vedená Marlee TUCKEROVOU z Goethovy univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem (Science, 359, 466–469, 2018). Badatelům se podařilo shromáždit podrobné údaje o pohybu 803 zvířat, náležejících k 57 druhům savců, od slonů afrických a žiraf přes medvědy grizzly a vlky až po zajíce polní či severoamerické sysly běloocasé (Ammospermophilus leucurus). Protože všichni sledovaní jedinci nesli vysílačky, hlásící zeměpisné souřadnice místa, kde se zrovna nacházejí, stanovená GPS, mohli vědci vypočítat pro různé časové úseky délku jejich pohybu jako vzdálenost mezi dvěma po sobě následujícími polohami. Jelikož se větší živočichové přesouvají na větší vzdálenosti než menší zvířata a protože nároky na prostředí určuje i nabídka potravních zdrojů, autoři studie do dalšího rozboru začlenili i průměrnou hmotnost druhu a skutečnost, zda se jedná o masožravce, býložravce nebo všežravce. Množství a dostupnost potravních zdrojů pro zmiňovanou analýzu zprostředkoval normalizovaný diferenční vegetační index (NDVI), založený na dálkovém průzkumu Země a užívaný pro určení stavu a hustoty vegetačního krytu a vlivu prostředí na ně.

Poměrně častou příčinou úhynu vydry říční ve střední Evropě zůstává srážka
s dopravním prostředkem. Foto Jan Plesník

Můžeme dát do souvislosti současnou prostorovou aktivitu savců ve volné přírodě se stupněm, kterým již člověk stačil prostředí ovlivnit? Ukazuje se, že ano. Pro vyjádření intenzity působení naší civilizace na určité ploše ekologům dobře posloužil ukazatel lidské stopy (HFI). Zmiňovaný index bere v úvahu jak rozsah zastavěných pozemků, půdy osázené plodinami a pastvin, tak hustotu lidského osídlení, množství umělého světla a délku železnic, silnic a splavných vodních toků. Zatímco nula označuje téměř nenarušené prostředí, jaké najdeme kupř. v rozsáhlé močálovité krajině Pantanal na jihozápadě Brazílie, nejvyšších hodnot HFI dosahuje v New Yorku nebo Tokiu.

Živočichové se v lidmi intenzivně využívané krajině pohybují o polovinu až o dvě třetiny méně než v málo narušené přírodě. Uvedené zjištění odborníci vysvětlují hned dvěma důvody. Rozčlenění kdysi přírodní krajiny lidskými výtvory může zvířata uvěznit na pro ně vhodných plochách, obklopených jako ostrov nevyhovujícím prostředím – silnicí, plotem nebo předměstím. Bohužel právě tímto způsobem fungují v různých částech světa i některá velká chráněná území, označovaná poněkud expresivně jako ghetta fauny či flóry. Potvrdilo se, že suchozemští savci žijící v prostředí chudém na zdroje putují na větší vzdálenosti a že masožravci se v krajině pohybují více než býložravci a všežravci.

Na druhou stranu se někteří savci do menších bariérami oddělených ploch stahují za základní nebo doplňkovou potravou, jako jsou plodiny, a za vodními zdroji. Lišky obecné žijící ve městech, potřebují k tomu, aby se uživily, méně prostoru než ty, jež se vyskytují mimo lidská sídla. Severoamerickým jelenům wapiti zbývá na mnoha místech méně prostoru, takže musejí spásat vegetaci na mnohem menší ploše než v minulosti, což zcela určitě ovlivní tamější porosty. Navíc nahloučení zvyšuje nebezpečí, že se mezi zvířaty budou rychleji šířit přenosná onemocnění.