František Pelc

Vážení přátelé, milí čtenáři, kolegové,

prosincové číslo našeho časopisu připomíná v pěkném článku Pavla Hubeného padesáté výročí jednoho z našich vůbec nejvýznamnějších chráněných území – chráněné krajinné oblasti Šumava. Vznikla v roce 1963 na ploše skoro sedmnácti set kilometrů čtverečních.

V těchto dnech se dožívá osmdesátin významný český přírodovědec, ochranář přírody, skaut, cestovatel a spisovatel RNDr. Miloslav Nevrlý. Narodil se 29. října 1933 v Praze, absolvoval gymnázium a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Po promoci v roce 1957 nastoupil do Severočeského muzea v Liberci, kde působil v zoologickém oddělení až do roku 2000. Tajemné a tehdy skoro liduprázdné Jizerské hory si zamiloval již od studentských let a staly se mu celoživotním osudem.

Problematika životního prostředí je Petru Gandalovičovi blízká. Prakticky se s ní setkával v průběhu svého působení na řadě postů, ať už jako náměstek ministra životního prostředí v letech 1992–1994, na ministerských postech resortu místního rozvoje (2006–2007) a zemědělství (2007–2009) nebo jako primátor města Ústí nad Labem (2002–2006). Diplomatickou kariéru nastartoval jako vrchní ředitel na Ministerstvu zahraničí v roce 1994, později působil jako generální konzul ČR v New Yorku (1997–2002). Od roku 2011 je velvyslancem České republiky v USA. Pan velvyslanec poskytl rozhovor při příležitosti návštěvy delegace resortu Ministerstva životního prostředí v USA.

Chráněná území zaujímala v roce 2010 více než 17 milionů km²souše, tedy rozlohu Evropy a Austrálie dohromady (Bertzky et al.2012) a podle některých názorů jde o plošně nejrozšířenější typ využití souše vůbec (Kareiva & Marvier 2011). Národní park se stal natolik známou kategorií chráněných území, že si část veřejnosti ztotožňuje chráněné území právě s ním. Současně jde o jednu z nejvíce diskutovaných a nejproblematičtějších běžných kategorií. V následujících řádcích se pokusíme přiblížit dosavadní vývoj národních parků ve světě a zhodnotit jejich význam pro péči o přírodní a krajinné dědictví jako jednoho z předpokladů naší existence.

Vizí národních parků v České republice je chránit přírodní hodnoty vázané na přírodní či přírodě blízké ekosystémy na dostatečně velkých plochách a umožňovat jejich nerušený vývoj a poznávání tohoto vývoje. Parky jsou místem, kde se lidé mohou setkávat s divokou přírodou.

Afrika vyniká nejvyšší druhovou rozmanitostí savců ze všech kontinentů. Bohužel se rozsah málo narušeného přírodního prostředí za posledních pár desítek let s výjimkou několika řídce zalidněných zemí, jako je Namibie, Botswana, Zambie, Gabon, Kongo, Středoafrická republika nebo Jižní Sudán, většinou rozmělnil na různě velké střípky, které v lepším případě požívají územní ochranu.

Zažitá představa, že mokřady jsou naprosto zbytečné plochy bez jakéhokoli užitku, se nevyhnula ani území Spojených států amerických. Teprve v roce 1947 prolomil prezident Harry Truman nepsané pravidlo, že správný národní park má chránit buď lesy, nebo hory, nejlépe obojí současně, v krajním případě i polopoušť. A ještě jedno prvenství patří Trumanovi: do té doby byly národní parky v USA, alespoň oficiálně, zřizovány vysloveně pro zachování významných geomorfologických jevů či jedinečného krajinného rázu. Oblast na jihu Floridy na rozhraní tropického a subtropického pásu zvaná Everglades v USA se stala vůbec prvním mokřadním národním parkem, ale současně prvním národním parkem, vyhlášeným na ochranu fauny a flóry a celého ohroženého ekosystému.

Péče o životní prostředí ve Spojených státech věnuje již od přelomu 60. a 70. let 20. století zvýšenou pozornost omezování znečišťování cizorodými látkami ohrožujícími lidské zdraví. Uplatňují se zde špičkové technologie a vzhledem k objemu amerického hospodářství dokáže federální vláda i vlády jednotlivých států vyčlenit v naléhavých případech v překvapivě krátké době nemalé finanční prostředky. Přesto si v resortu životního prostředí v USA uchovává významné postavení i ochrana přírody.

Na rozdíl od mnohých spasitelů a jejich statí tahle útlá knížka působí osvěžujícím dojmem. Proč? Protože je psaná krajinným ekologem, který netrpí nedostatkem odborných znalostí, praktických zkušeností a pozorovatelského talentu. Je to jakási sbírka krátkých úvah o naší krajině z různých a někdy i méně běžných pohledů. To dobře dokreslují i názvy kapitol: Kdo je odpovědný za krajinu? Číst krajinu. Subjektivní problém s krajinným rázem. O paměti krajiny. Dobře míněná biopaliva. Zglajchšaltovaná péče. Krajiny zvuků. Land art-umění uprostřed krajiny. Jak může projektovat revitalizace ten, kdo není rybářem? Krajina s.r.o. Větrníky jako symbol. Propast mezi vědou a praxí. Víra metodiky aneb šablona pro krajinu. Zatracené meliorace.

nemohli jste nezaznamenat (a pokud jste si opravdu nevšimli, jste šťastlivci), že Českou republiku i většinu ostatních zemí Evropské unie doprovázejí v posledních letech hospodářské potíže. A k nim se přidává nejistota, jak bude dál vypadat společný evropský prostor. Obojí má samozřejmě vliv i na ochranu přírody. Poctivě řečeno, ochrana přírody prochází stejně jako mnohé další veřejné služby nejednoduchým obdobím, troufám si tvrdit, že nejsložitějším po sametové revoluci. Všichni šetří, kde se dá, a jinak tomu není ani v Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR. Za poslední rok jsme propustili zhruba stovku zaměstnanců a vážně se zabýváme tím, že budeme muset některé agendy ještě zredukovat či zjednodušit. Samozřejmě tak, aby nebyla bezprostředně ohrožena péče o to nejcennější, co v naší krajině doposud máme. Státní rozpočet a ekonomický výhled na příští roky opravdu nejsou žádným důvodem k optimismu. Ochrana přírody je prostě integrální součástí okolní reality a nežije a nemůže žít ve vzduchoprázdnu. Nerad bych, aby tento úvodník vyzněl příliš bolestínsky, jako zástupce vydavatele tohoto časopisu však považuji na prahu nového roku za férové vysvětlit, v jakých mantinelech se pohybujeme.