Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 2/2013 — 21. 6. 2013 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Národní parky ve světě

různá podoba, ale stejný cíl

autoři: František Pelc

Americké versus evropské pojetí národního parku

Březen 1872, kdy na návrh Kongresu Spojených států podepsal prezident Ulysses S. Grant zákon o zřízení Yellowstonského národního parku, bývá oprávněně považován za přelom v územní ochraně přírody ve světě. Na rozdíl od všeobecně rozšířené představy byl vyhlášen nikoli pro ochranu flóry a fauny, ale unikátních geomorfologických jevů, zejména gejzírů, a pro potěchu Američanů, kteří jej od samého začátku mohli využívat pro zábavu a rekreaci. Ostatně tomu odpovídá i název kategorie – park určený americkému lidu. V Evropě do té doby nejčastěji používaný termín rezervacebyl již vymezen pro indiánské obyvatelstvo, nyní označované jako první národy. Po skončení indiánských válek byli původní obyvatelé z národního parku vystěhováni. Obdobný model národního parku jako rozsáhlého území bez zonace, s téměř neomezeným přístupem turistů a co nejmenším osídlením lidmi se uplatnil a uplatňuje v mnoha místech světa, zejména v Africe, Latinské Americe a Austrálii (Sterling 2002). První národní park v USA, zřízený také na ochranu planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, byl až národní park Everglades, vyhlášený v roce 1947.

Rovněž v Evropě vznikly první národní parky v člověkem poměrně málo osídleném prostředí – ve Švédsku v roce 1909 (EEA 2012). Nicméně zejména na našem kontinentě se později začal při vyhlašování národních parků uplatňovat poněkud jiný přístup: Může jít o rozlohou menší území, v němž je návštěvnost regulována a kde je obvykle hlavním důvodem ochrany živá složka ekosystémů (biota). V průběhu II. světového kongresu národních parků, který se uskutečnil právě v Yellowstonském národním parku u příležitosti 100. výročí jeho založení, byly Mezinárodní unií ochrany přírody (International Union for Conservation of Nature, IUCN) navrženy tak přísné podmínky pro zařazení chráněného území do kategorie národních parků, že by je nemohla splnit žádná evropská země se silně pozměněnou krajinou a hustým osídlením. Pro odpor řady evropských zemí IUCN nakonec toto „severoamerické“ chápání národního parku neprosadila.

Zejména od 50. let 20. století byly v souladu se zákonodárstvím příslušných států na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy vyhlášeny tisíce národních praků.

Většina japonských národních parků je řazena do kategorie V, i když mnohé mají dobře zachovanou přírodu. Uvedený přístup zdůrazňuje jejich kulturní a náboženský význam. Na snímku část kaldery v Národním parku Aso-Kudžú.

Foto Jan Plesník

Národní park jako kategorie klasifikace chráněných území

Zřizování chráněných území v různých částech světa vytvořilo doslova přehršli nejrůznějších kategorií územní ochrany, často s bizarními názvy. Jen Společná databáze vyhlášených území v Evropě (Common Database of Declared Areas, CDDA) zahrnuje 685 národních kategorií územní ochrany používaných v 39 evropských zemích (EEA l. c.). Navíc se stejně pojmenovaná kategorie chráněného území může v jednotlivých zemích významně lišit, a to nejen stavem přírodního prostředí, ale i péčí o ně. Národní park v USA nebo Austrálii nemůžeme v tomto ohledu dost dobře srovnávat s národním parkem v Nizozemsku.

Po více než patnáctileté, místy vzrušené diskusi přijala IUCN v roce 1994 zásady kategorizace chráněných území založené na péči (managementu) o ně, které měly mj. umožnit rozumné a co nejobjektivnější porovnání mezi státy a částmi světa (IUCN 1994, český překlad MŽP 2001). Rozhodující charakteristikou, sloužící k třídění chráněných území do šesti kategorií, se tak nestal žádný rys související s přírodovědeckou, společenskou, kulturní či ekonomickou hodnotou, ale převládající způsob péče o přírodu v příslušném chráněném území. Navržený přístup nevyplývá ze žádné mezinárodní úmluvy na ochranu přírody, takže jeho používání zůstává veskrze dobrovolné. Přestože cílem kategorizace navržené IUCN bylo přiřadit určitému chráněnému území mezinárodně uznávanou kategorii, zdála se některým státům natolik rozumná, že ji zařadily v celé nebo jen v málo pozměněné podobě do své legislativy (Dilllon 2004). K aplikaci kategorií IUCN vyzvala smluvní strany, další vlády a mezinárodní organizace také Úmluva o biologické rozmanitosti (UNEP 2008). I přes oprávněnou kritiku (Boitani et al.2010, Leroux et al. 2010) zůstávají kategorie IUCN nejužívanějším mezinárodním standardem pro klasifikaci chráněných území.

Národní park Everglades na jihu amerického státu Florida představuje zachovanou subtropickou přírodu, takže patří mezi oblíbené cíle četných turistů. Na snímku návštěvnická trasa Anhinga Trail

Foto Jan Plesník

Národní park je, když…

Snaha revidovat na základě zkušeností z praxe i nových teoretických východisek existující kategorizaci chráněných území na jedné straně a příliš nehýbat jedinými mezinárodními standardy na straně druhé vyústila v kompromis, představený na IV. světovém kongresu ochrany přírody, který se uskutečnil v říjnu 2008 v Barceloně. Podle něj chápeme národní park, zařazený do kategorie II, jako velké přírodní nebo přírodě blízké území ponechané ochraně velkoplošných ekologických procesů spolu se souborem druhů a ekosystémů typických pro dané území. Z hlediska životního prostředí a kultury poskytuje oblast příležitosti pro duchovní, vědeckou, výchovně vzdělávací a rekreační činnost (Dudley 2008, český překlad Europarc Česká republika 2012, cf. Hošek 2013). Ačkoliv národní parky vznikají v různých částech světa již více než 140 let, jen 4,2 % chráněných území, kterým jejich správci přiřadili jednu z kategorií IUCN a jež se staly součástí Světové databanky chráněných území (World Database on Protected Areas, WDPA), bylo v březnu 2013 hodnoceno v kategorii II, tedy národní park. V Evropě je tento podíl ještě nižší a dosahuje pouze 0,6 % všech chráněných území zařazených do WDPA z našeho kontinentu (tab. 1). Právě národní parky kategorie II zabírají téměř 13 % celkové plochy chráněných území Evropy, přičemž některé státy, jako jsou Finsko či Španělsko, zatím značnou část chráněných území do kategorií IUCN vůbec nezařadily (EEA l.c.).

Historicky podmíněnou rozmanitost národních parků ještě zvyšuje různorodost politických, právních, hospodářských, společenských a kulturních podmínek, v nichž ochrana přírody v jednotlivých zemích či jejich regionech působí. Zmiňované skutečnosti odpovídá široká škála péče o národní park. Proto nepřekvapí, že národní parky najdeme ve všech kategoriích IUCN (cf. tab. 2). V krajním případě dokonce existují národní parky, které vůbec nejsou chráněnými územími. Zejména rozlohou větší území s vymezenými zónami mohou patřit hned do několika kategorií současně, protože se jejich části významně odlišují způsoby péče o ně (Dudley l.c.).

Pořadové číslo přiřazené jednotlivým kategoriím není odrazem jejich významu: Pro ochranu přírody a krajiny a udržitelný rozvoj jsou zapotřebí všechny kategorie. IUCN proto doporučuje státům, aby nejprve vytvořily soustavu chráněných území, která splňují jejich vlastní cíle ochrany přírodního a kulturního dědictví, a teprve poté jim přiřazovaly některé nebo všechny kategorie (Dudley l.c.– viz rámeček). Kategorie IUCN nejsou školními známkami ani hodnocením, jak úspěšně si ochrana přírody vede v příslušném území. Jde o veřejné prohlášení o tom, jak o něj hodlá pečovat. Nic více, ale také nic méně.

Velikost chráněných území nesoucích název národní park je různorodá, od několika hektarů až po tisíce čtverečních kilometrů. Území by mělo pokrývat uceleně nebo reprezentativně konkrétní významný přírodní a krajinný fenomén. Nejedná se o pravidlo, ale plocha standardních národních parků zpravidla dosahuje sto a více čtverečních kilometrů. U příležitosti 50. výročí vzniku KRNAP jsme připravili přehled vybraných rozsáhlejších národních parků (viz tabulka 3).

Podrobná mapa informuje v Aviemore návštěvníky národního parku Cairngorms (kategorie II) o krásách stejnojmenných skotských hor.

Foto Jan Plesník

Co mají národní parky společné

I přes neobyčejnou různorodosttýkající se velikosti, právní úpravy, vlastnických vztahů, míry zachovanosti přírody a způsobu péče o ni mají národní parky ve světě až na výjimky jediného společnéhojmenovatele: Představují z pohledu daného státu ukázku jeho nejcennějšího přírodního a krajinného dědictví, které by mělo být zachováno i do budoucnosti. Národní parky proto bývají ve velké části světa chápány jako výkladní skříně přírody a péče o ni celostátní, regionální a místní státní ochranou přírody. Zejména v hospodářsky marginálních oblastech a rozvojových zemích jsou významné i pro rozvoj regionální nebo celostátní ekonomiky.

Globální soustava národních parků pak reprezentuje jeden z důležitých nástrojů zachování biologické rozmanitosti na všech základních úrovních a významně podporuje schopnost ekosystémů poskytovat lidem služby, na nichž jsme více závislí, než si dokážeme připustit.

František Pelc je ředitelem AOPK ČR, Jan Plesník pracuje na ředitelství AOPK ČR jako poradce

Národní parky jako vůle a představa

V praxi nezřídka dochází k nesprávnému výkladu jednotlivých kategorií IUCN. Způsobuje to domněnka, že do čím nižší kategorie chráněné území spadá, tím lépe o ně pečujeme. Nizozemská státní správa a samospráva zařadily – bezpochyby s nejlepšími úmysly – všechny národní parky v zemi do kategorie II. Snaží se tak vyjít vstříc návštěvníkům, kteří stále častěji hledají co nejméně narušenou přírodu – divočinu. Naopak dvě třetiny japonských národních parků jsou klasifikovány jako kategorie V, přestože mnohé z nich hravě splňují nároky na kategorii II. Úřady země vycházejícího slunce chtějí zdůraznit, že pro tamější obyvatele mají některé národní parky nejen přírodovědecký, ale i kulturní a náboženský význam.

Estonská vláda naopak do kategorie II nezařadila žádný národní park. Na druhou stranu plochy, které jiné země běžně hodnotí jako kategorie II, klasifikují v této pobaltské zemi jako přísné přírodní rezervace (kategorie Ia) či území divoké přírody (kategorie Ib).

LITERATURA

Bertzky B., Corrigan C., Kernsey J., Kenney S., Ravilion S., Besançon Ch. & Burgess N. (2012): Protected Planet Report 2012: Tracking progress towards global targets for protected areas. IUCN Gland, Switzerland and UNEP-WCMC Cambridge, U.K., 67 pp. – Boitani L., Cowling R. M., Dublin H. T., Mace G., Parish J., Possingham H. P. et al. (2008): Change the IUCN (International Union for Conservation of Nature) protected area categories to reflect biodiversity outcomes. PLoS Biology 6: 436-438. – Dillon B. (2004): The use of the categories in national and international legislation and policy. Parks 14 (3): 15-22. – Dudley N. ed. (2008): Guidelines for applying protected area management categories. IUCN Gland, Switzerland, 86 pp. – EEA (2012): Protected areas in Europe – An overview. Publ. Office of the European Union Luxembourg, 130 pp. – EUROPARC ČESKÁ REPUBLIKA (2012): Zásady pro používání managementových kategorií chráněných území. Národní sekce EUROPARC Česká republika Praha, 94 pp. – HOŠEK M. (2013): Kdy je národní park národním parkem? Světová kategorizace chráněných území v tuzemské praxi. Ochrana přírody 68 (2): 25-28. – IUCN (1994): Guidelines for protected area management categories. IUCN Gland, Switzerland and Cambridge, U.K., 261 pp. + x. – IUCN & UNEP (2013): The World Database on Protected Areas. UNEP-WCMC Cambridge, U.K. http://www.protectedplanet.net. – KAREIVA P. & MARVIER M. (2011): Conservation science. Balancing the needs of people and nature. Roberts and Co. Greenwood Village, CO, 545 pp. – Leroux S. J., Krawchuk M. A., Schmegelow F. et al. (2010): Global protected areas and IUCN designations: Do the categories match the conditions? Biol. Conserv. 143: 609-616. – MŽP (2001): Zásady pro kategorizaci chráněných území na základě managementu. Interpretace a aplikace managementových kategorií pro chráněná území v Evropě. Planeta9 (5): 1-20. – Plesník J. (2012): Chráněná území ve světě. In Machar I., Drobilová L. et al.: Ochrana přírody a krajiny v České republice. Vybrané aktuální problémy a možnosti jejich řešení. Univ. Palackého Olomouc: 29-42. – Sterling E. J. (2002): Conservation: Definition and history. In Eldridge N. (ed.): Life on Earth: An encyclopaedia of biodiversity, ecology, and evolution. ABC-CLIO Santa Barbara, Calif.: 246-249. – UNEP (2008): Decisions adopted by the Conference of the Parties to the Convention on Biological Diversity at its ninth meeting. IX/18 Protected areas. UNEP/CBD/COP/DEC/IX/18. Secretariat of the Convention on Biological Diversity, Montreal, 10 pp.

Tabulka 1Počet chráněných území ve světě podle kategorií IUCN (počet a % z celkového počtu) ve světě a v Evropě k 15. 3. 2013 (IUCN & UNEP 2013)

Tabulka 2Příklady národních parků v různých kategoriích IUCN (Dudley 2008, Plesník 2012)

Tabulka 3Přehled vybraných národních parků ve světě