Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 4/2012 — 9. 11. 2012 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf
Zažitá představa, že mokřady jsou naprosto zbytečné plochy bez jakéhokoli užitku, se nevyhnula ani území Spojených států amerických. Teprve v roce 1947 prolomil prezident Harry Truman nepsané pravidlo, že správný národní park má chránit buď lesy, nebo hory, nejlépe obojí současně, v krajním případě i polopoušť. A ještě jedno prvenství patří Trumanovi: do té doby byly národní parky v USA, alespoň oficiálně, zřizovány vysloveně pro zachování významných geomorfologických jevů či jedinečného krajinného rázu. Oblast na jihu Floridy na rozhraní tropického a subtropického pásu zvaná Everglades v USA se stala vůbec prvním mokřadním národním parkem, ale současně prvním národním parkem, vyhlášeným na ochranu fauny a flóry a celého ohroženého ekosystému.
Řeka z trávy
Kdybychom se pozorně podívali na trojrozměrný model krajiny v jižním cípu Floridy, na první pohled by nás upoutala řeka Kissimmee. Teče od města Orlando a vlévá se do překvapivě rozlehlého, ale současně nápadně mělkého jezera Okeechobee. V době dešťů, tedy od června do října, odtud voda směřuje v délce 160 km do Floridské zátoky a protíná právě Everglades. I když v nejširším místě dosahuje tok úctyhodných 97 km, v průměru pak 60 km, naměříte v něm maximální hloubku jen 15 cm. Celá oblast se vyznačuje od poslední doby ledové i nízkou nadmořskou výškou: nejvyšší pahorky leží nanejvýš 2,5 metru nad hladinou moře. Protože sklon koryta je neznatelný (čtyři milimetry na kilometr), označují místní obyvatelé řeku za nejpomaleji plynoucí vodní tok na světě: za den urazí nanejvýš 400 m. Žádný div, že řeka vytváří rozsáhlou soustavu v různé míře zarostlých mokřadů obsahujících sladkou, smíšenou (brakickou) a slanou vodu.
Indiáni kmene Calusa pojmenovali dávno předtím, než je ještě do roku 1800 zcela zničily nemoci zavlečené bělochy, války a zvýšená poptávka po otrocích, celou oblast Pay-hay-okee, tedy Řeka z trávy. Dokonale tím vystihli nejběžnější biotop národního parku – mařicové prérie. Zmiňovaná nenáročná bylina v nich dorůstá výšky dospělého muže, a pokud je její porost prostoupen sladkovodními kanály, bývá větší část roku zaplaven vodou.
Usilovnou snahu přeměnit Everglades na plantáže a pole, plodící bohatou úrodu jižního ovoce, cukrové třtiny a rýže, a na stavební parcely, regulovat hlemýždím tempen plynoucí tok a omezit záplavy výmluvně dokládá nepřeberný počet odvodňovacích kanálů, vytvářejících spletitou síť. O tom, že se na orientaci náročný průjezd labyrintem kanálů na lodi nemusel vždy zdařit, vypovídají místní názvy jako Řeka zbloudilého nebo Noční můra. Ostatně vodní cesta z jezera Okeechobee k mořskému pobřeží přes Everglades patří i dnes mezi tři nejobtížnější vodácké trasy v USA: každoročně ji úspěšně zdolá méně než stovka odvážlivců.
Biotopy jako kamínky barevné mozaiky
Jedinými suchými místy v národním parku zůstávají plochy vyčnívající jako ostrůvky jen několik centimetrů nad řekou porostlou travinami. Tvoří je subtropické a tropické listnaté stromy produkující tvrdé dřevo a v americké angličtině je nazývají hammocks. Nicméně ani dubyQuercus virginaina nebo břehule balzámová (Bursera simaruba), známější jako gumbo-limbo, jen zřídkakdy dosáhnou výšky více než 20 metrů. V dalším růstu jim totiž brání jednak pravidelné silné větry, jednak časté blesky.
Část oblasti kdysi pokrývaly borové lesy, vyrůstající na mělkém suchém písku na vápencovém podkladu a tvořené téměř výlučně endemickou borovicí Pinus elliottii var.densa. Aby se borové šišky otevřely a uvolnily semena do prostředí, musejí se ohřát ohněm. Naopak kmeny a kořeny borovic plamenům odolávají. Proto je správci parku jednou za tři až sedm let záměrně vypalují. Do čtyř měsíců od požáru rozkvete většina rostlin osidlujících tento typ prostředí. Současná rozloha evergladeských borů představuje desetinu původní plochy: většina stromů již skončila jako stavební dřevo.
Mezi nejvýznamnější biotopy národního parku bezpochyby patří také mangrovové porosty osidlující rozhraní mezi suchozemským a vodním prostředím. Protože snášejí slanou vodu, silné větry a vlnobití, vysokou teplotu vzduchu a bahnitou půdu, dokážou úspěšně přežívat i v mimořádných podmínkách.
Tři z mnoha
Díky četným inventarizacím víme, že národní park obývá 900 druhů cévnatých rostlin, 300 druhů sladkovodních a mořských ryb, 50 druhů plazů, 366 druhů ptáků a 40 druhů savců. Na 36 z nich se vztahuje známý zákon o ohrožených druzích.
Skutečným symbolem národního parku se stala kriticky ohrožená puma floridská (Puma concolor coryi). Původně se tato poměrně velká kočkovitá šelma vyskytovala na celém jihovýchodě USA. Dlouhou dobu se za každého uloveného jedince vyplácela finanční odměna. Úbytek původního prostředí, střet s motorovými vozidly, otrava rtutí a nemoci přenášené domácími kočkami snížily početnost populace začátkem 70. let 20. století na pouhých 20–30 zvířat. Aby se omezilo nebezpečí příbuzenské plemenitby, bylo do floridských mokřadů vysazeno osm pum původem z Texasu. V současnosti žije pouze na dvou lokalitách, z nichž jednou je národní park Everglades, na 80 kusů.
Na rozdíl od aligátora amerického (Aligator mississippiensis) je krokodýl americký (Crocodylus acutus) mnohem vzácnější a národní park Everglades představuje jeho nejvýznamnější lokalitu ve Spojených státech. Býložravý kapustňák floridský (Trichechus manatus latirostris) doplatil na drastický úbytek mokřadů na jihu USA, vzrůstající oblibu rychlých motorových člunů, které jej zraňují nebo usmrcují, a v minulosti i na lov. Ačkoliv ho přibývá, nečítá jeho populace více než 2 000 jedinců. Protože nedokážou dlouhodobě přežít ve vodě chladnější než 17 °C, vyhledávají kapustňáci v zimě vodní toky sycené horkými prameny nebo místa, kam se vypouští voda ohřátá v elektrárnách.
Aligátor americký byl původně v USA chráněn zákonem o ohrožených druzích. Jeho početnost se od 70. let 20. století podstatně zvýšila, jen na Floridě žije nejméně 1,5 milionu jedinců.Aby nebyl zaměňován s mnohem vzácnějším krokodýlem americkým, je v místech, kde se vyskytují oba druhy, nadále chráněn.
Foto František Pelc
Početnost vodních ptáků s výjimkou vrubozobých v národním parku Everglades poklesla od 30. let 20. století o 93 %. V popředí volavka velká (Ardea herodias), za ní kačer lžičáka pestrého.
Foto František Pelc
Everglades v ohrožení
Rozlohou 6 105 km2zaujímá národní park Everglades v pomyslném žebříčku největších národních parků v USA mimo Aljašku třetí místo, hned po národním parku Údolí smrti a Yellowstonském národním parku. Přitom evergladské bažiny byly původně pětkrát větší: jak jsme již uvedli, většina již byla vysušena.
Přestože je národní park hodnocen podle uznávaných kategorií Mezinárodní unie na ochranu přírody (IUCN) jako území divočiny (kategorie Ib), jen polovina zdejších mokřadů zůstává významněji nedotčena lidskou činností. Hlavní hrozbou pro národní park zůstává i nadále rozsáhlé odvodňování. Val dosahující výšky třípatrového domu, nazvaný hráz Herberta Hoovera a vybudovaný podél jezera Okeechobee, odřízl ještě před 2. světovou válkou Everglades od nejvýznamnějších vodních zdrojů. Prohloubení odvodňovacích kanálů vedlo k tomu, že v mokřadech nahradila sladkou vodu voda slaná. Jen v 50. a 60. letech 20. století bylo pro odběr vody z Everglades, které již tehdy byly národním parkem, pro nedalekou miamskou aglomeraci vybudováno 2 250 km kanálů a ochranných hrází, 150 hradítek a přepadů hrází a 16 zařízení vybavených vodními pumpami. Poptávka po vodě bude na Floridě určitě pokračovat. Podle střízlivých odhadů dnes na jižní Floridě žije 16 milionů obyvatel, tedy třikrát více než před 50 lety. Nepřekvapí nás, že národní park dostává v současnosti ve srovnání se začátkem 20. století jen třetinu vody. Ani scénáře předpokládaných změn podnebí nejsou příznivé: téměř všechny předvídají, že celé území bude vysychat ještě rychleji než dnes.
Nejistý osud největšího subtropického chráněného území v USA, který ročně navštíví téměř milion turistů, není milovníkům přírody lhostejný. V roce 2000 schválil Kongres Spojených států značně ambiciózní Komplexní plán obnovy Everglades (CERP), oprávněně považovaný za vůbec největší projekt obnovy člověkem poškozeného prostředí na světě. Do roku 2030 dosáhnou náklady na výkup pozemků, zasypání odvodňovacích kanálů a vytvoření nových mokřadů jak v národním parku, tak mimo něj, celkem 10,5 miliardy USD (217 miliard Kč). Otázkou ale zůstává, zda velkorysé a dlouhodobé opatření přišlo včas.
J. Plesník je poradcem ředitele AOPK ČR, F. Pelc je ředitelem AOPK ČR