Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 4/2012 — 7. 11. 2012 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf

Červené seznamy: zpráva o stavu

Autor: Karel Chobot

Červené seznamy a knihy

Myšlenku sestavování červených seznamů (zpočátku spíše červených knih) ohrožených druhů prosazuje již od počátku 60. let 20. století Mezinárodní unie na ochranu přírody (IUCN). Tehdy již začalo být patrné, že hlavním ohrožujícím faktorem není přímé pronásledování, ale spíše významné změny ve struktuře a kvalitě stanovišť. Sestavení zhodnoceného přehledu takto ohrožených druhů bylo zvoleno jako velmi vhodný nástroj propagace – ostatně už sám přívlastek „červený“, inspirovaný barvou seznamu pohřešovaných lodí, vizuálně navozuje představu ohrožení. Pracovní kartotéky IUCN se tak už v roce 1969 dočkaly (červeného) knižního zpracování, které myšlenku červených knih a seznamů zpopularizovalo. Vedle první celosvětové červené knihy začaly postupně vznikat červené seznamy a knihy jednotlivých států (včetně tehdejšího Sovětského svazu), vedle druhů byly hodnoceny i plemena a odrůdy či typy biotopů. Potřeba hodnocení trvá dodnes, zvyšují se však nároky na data, dokumentaci i objektivitu – to se projevilo postupným vývojem kategorií.

Postupně se také odlišovala a vyjasňovala role seznamů a knih. Červené seznamy jsou dnes výstupem hodnocení všech druhů (popř. nižších jednotek) vybrané systematické skupiny a jejich zařazení do standardních kategorií za pomocí standardních kritérií. Červené knihy jsou typem publikace takových hodnocení, často doplněné o rozsáhlejší popisné informace. Náleží jim především popularizační úloha – a v řadě případů jsou omezeny pouze na užší výběr druhů. Vztah kniha – seznam nebyl vždy a všude stejný, dříve nebyly často vydávány (někdy ani sestavovány) pouhé seznamy, dnes je tomu spíše naopak: publikace hodnocení mají spíše podobu seznamů než atraktivních ilustrovaných knih. V Česku je k dispozici kompletní pětidílná řada červených knih (jejich vydávání bylo zahájeno ještě na konci osmdesátých let za socialistického Československa) a téměř kompletní řada červených seznamů. Vize veřejné prezentace objektivního červeného seznamu formou atraktivní knihy nebyla vždy naplněna, knihy seznam částečně suplovaly nebo mu v případě bezobratlých předcházely o více než desítku let.

Využití seznamů

Využití červených seznamů nekončí u prezentace odborné či laické veřejnosti. Jsou používány při vyhodnocování složení druhových společenstev, jako podklad pro návrhy rozmanitých ochranářských opatření či pro hodnocení vlivu projektů na životních prostředí. Mají své využití i v koncepcích nejvyšší úrovně – národní i mezinárodní: od politických strategií po návrhy zákonných norem i směrnic. Relativně nedávno červené seznamy sehrály významnou úlohu jako jeden ze zdrojů zhodnocení stavu biodiverzity ve vztahu k evropskému Cíli 2010, tedy připravovanému zastavení poklesu biologické rozmanitosti. Samotné červené seznamy nejsou pochopitelně legislativou, ale slouží jako jeden z jejích podkladů.

Kategorie

Standardizace kategorií a kritérií je u červených seznamů, které od počátků deklarují svůj mezinárodní charakter, jedním z výstupů činnosti IUCN. Soubor kategorií a kritérií měl v minulosti svůj vývoj, kategorie mizely a byly nově navrhovány, kritéria byla průběžně revidována a aktualizována. Od roku 1993 je již jejich soubor konstantní (dostupný na webu IUCN: www.iucnredlist.org) a je používán více či méně přesně řadou států (přehled viz box Standardní kategorie IUCN). Výhody standardních kritérií jsou nasnadě: mezinárodní harmonizace dat, která umožňuje srovnání, ale také využití dané datové sady pro hodnocení na jiné úrovni. V případě červeného seznamu na úrovni státu je možný převod na úroveň mezinárodní či regionální. Neopominutelná je ale i srovnatelnost v čase, nestandardní kritéria (a samozřejmě kategorie také) velmi komplikují jakákoli historická srovnání.

Kritéria

Zařazení druhů do kategorií ohrožení je založeno na zhodnocení zeměpisného rozšíření a jeho velikosti, trendech a fragmentaci populace vzhledem k stanoveným prahovým hodnotám, přičemž pozornost je třeba věnovat i definici základních pojmů (populace, generační doba, lokalita, areál atp.). Pro použití kritérií mohou mít často význam odlišný od obvyklého užití.

K dispozici je pět sad kritérií, odpovídající i možným rozdílným projevům ohrožení:

• populační početnost byla významně redukována,
• populace má omezené geografické rozšíření a postupně ubývá, je vážně fragmentována nebo významně kolísá,
• populace je malá a postupně ubývá,
• populace je velmi malá,
• kvantitativní analýza (např. analýza životaschopnosti populace) naznačuje vysokou pravděpodobnost vymření.

Jednotlivé kategorie obecného ohrožení (tj. CR, EN a VU) mají v kritériích stanoveny prahové hodnoty (jejich celý český překlad uvádí Plesník & Cepáková 2003). Například v kategorii kriticky ohrožený (CR) je pro splnění kritéria A stanoven pokles populace o 80 % během 10 let (nebo tří generací), u kritéria B je pak prahem rozloha areálu pod 10 km²a zároveň fragmentovaná populace s klesající početností, dle C je pak hranice pro tuto kategorii maximálně 250 dospělých jedinců a setrvalý pokles početnosti, dle D 50 dospělých jedinců. Pravděpodobnost vymření (dle E) musí být nejméně 50%.

Nové evropské červené seznamy

Červené seznamy jsou k dispozici v mnoha státech i regionech, často nezávisle na státních hranicích. Pro Evropu jako celek bylo dříve publikováno několik červených seznamů a knih, byla ale pociťována potřeba objektivního a nového hodnocení pro ochranu přírody klíčových skupin. V roce 2010 tak začala vycházet na základě zadání Evropské komise edice nových evropských červených seznamů řady skupin živočichů i rostlin. Tyto seznamy, stejně jako seznamy světové, které byly vytvořeny pod přímým dohledem IUCN, přesně dodržují popsané kategorie a dokumentují použitá kritéria.

Celkem bylo vydáno devět seznamů, jako sešity byly vydány stručné souhrny výsledků (kompletní dokumentace druhů je pouze na webu IUCN): červený seznam savců, obojživelníků, plazů, cévnatých rostlin, vážek, denních motýlů, sladkovodních ryb, saproxylických brouků a suchozemských měkkýšů. Hodnocení prováděla vždy oslovená skupina expertů na společném semináři pod vedením koordinátora z IUCN. Proces byl velmi striktní, celá řada druhů, na národní úrovni tradičně vnímaných jako symboly ochrany přírody, byla hodnocena v nižších katego­riích ohrožení. I přesto je podíl ohrožených druhů v Evropě varovný. V současnosti se připravují seznamy i pro další skupiny, kupř. ptáky, mořské ryby, opylovače či houby.

Červené seznamy v zahraničí

Na úrovni států je tomu s použitím kategorií a kritérií mnohdy jinak. Pokud se omezíme na Evropu, je příkladem vzorové aplikace Švédsko (Gärdenfors 2010). Švédské červené seznamy koordinuje a vydává Centrum pro druhové informace, a to pravidelně v pětiletých cyklech. Seznam je kompletní pro všechny skupiny, vedle kategorie a kritérií – a to důsledně dle IUCN – udává i rozšíření druhů v regionech, vše ve velmi přehledné struktuře. Opačným příkladem jsou sice často jinak velmi pečlivě připravované červené seznamy v Německu. Na spolkové i zemské úrovni se však dosud vyhýbají i standardním kategoriím. To prakticky omezuje jejich mezinárodní srovnání, které je možné pouze v případě, pokud je použitá kategorie svým významem blízká standardní.

Červené seznamy v ČR

V České republice je situace ambivalentní. Na jedné straně existují aktuální české červené seznamy zpracované v systematické šíři jinde na světě nevídané (přehled stavu druhů): z bezobratlých chybějí například jen některé skupiny (například pisivky či skupiny převážně parazitické, ale k dispozici je kupodivu např. červený seznam hlístů parazitujících na rybách). Na jejich zpracování se podílejí přední odborníci v daných oborech – ovšem poněkud chybí centrální koordinace červených seznamů jako celku i stálé ediční zázemí. Na druhé straně není zcela dodrženo používání standardních kritérií a kategorií, což je důsledek právě chybějící centrální koordinace.

Červený seznam cévnatých rostlin (Procházka 2001) se standardním kategoriím vyhýbá. Dlužno podotknout, že vyšel ve stejné době jako nejnovější kritéria IUCN a důvodem použití odchylných kategorií je srovnatelnost s předchozími verzemi červeného seznamu z let 1979 a 1995. Kategorie jsou do jisté míry relativně snadno převoditelné na dnes užívané kategorie (kategorie jsou jemněji členěné především v případě vyhynulých druhů). Co ovšem publikaci zcela chybí, je jakákoli dokumentace procesu přiřazení taxonu do kategorie ohrožení – tedy kritéria. Červený seznam je tak v podstatě souhrnem úsudků nejlepších znalců – ovšem obtížně revidovatelným. Po seznamu rostlin následoval červený seznam obratlovců (Plesník, Hanzal, Brejšková 2003). Ten je z řady českých červených seznamů nejkorektnější co do dokumentace a užití kritérií. Vzhledem k nízkému počtu druhů jde o seznam komentovaný, kdy je vedle přehledného uvedení kritérií podrobněji popsán stav jednotlivých druhů. V případě ptáků však není jasné, proč byla kategorie LC považována za kategorii ohrožení – u jiných skupin byla pochopena v souladu s výkladem IUCN.

Do roku 2005 je vročen červený seznam bezobratlých (Farkač, Král, Škorpík), fascinující svým systematickým záběrem. Používá standardní kategorie, ovšem na použití kritérií prakticky zcela rezignuje. Výjimkou jsou pavouci (u nichž je plošně uplatněno kritérium B). Hodnocení druhů bylo budováno především diskusemi expertů, v případě mnoha skupin však pouze návrhem jediného dostupného znalce. U některých skupin (často těch, které jsou v jiných zemích opominuty úplně) je pak tento červený seznam jen výběrem druhů s nízkým počtem lokalit – jiná informace o stavu druhu není k dispozici. Hodnocení mimo kritéria, za pomoci úsudků znalců, je však uplatněno i u skupin, kde najdeme organismy intenzivně zkoumané, jako jsou motýli, vážky či některé čeledi brouků.

V případě červeného seznamu mechorostů (Kučera & Váňa 2005) překvapí použití detailnějších subkategorií: DD-va(nished) je v podstatě kategorie nejistého vymizení druhu, zavedená ze stejných pohnutek jako jemnější kategorie vymizelých druhů cévnatých a LC-att(entionlist) rozšiřuje červený seznam o druhy vyžadující pozornost. Pro kategorii NT je použita odlišná zkratka LR-nt(Lower Risk – nearly threatened). Kritéria jsou ovšem příkladně dokumentována. V případě hub (Holec & Beran 2006) jsou užity standardní kategorie. Použití kritérií je však zmíněno pouze v základních principech v úvodu. U jednotlivých druhů je jen částečně nahrazuje slovní komentář u každého druhu. Červený seznam lišejníků (Liška & Palice 2010) přesně dodržuje kategorie. Užití kritérií je pouze plošně komentováno, seznam druhů je tak jen prostým výčtem bez dokumentace i komentáře.

Závěr a výhled

České červené seznamy mají řadu předností: především šíři systematického záběru a silné expertní zázemí, založené na detailních znalostech fauny i flóry. Jsou také poměrně často využívány v praxi, a to včetně sféry strategické či správní, například k připravovaným revizím seznamu chráněných druhů či k tvorbě celostátních indikátorů. Jejich nedostatkem je však nejednotnost kategorií a často chybějící dokumentace hodnotících kritérií, což je v obou případech v podstatě z definice nutným předpokladem kvality a objektivity. Částečně je to dáno vývojem v čase, částečně možná nedostatečným centrálním dohledem nad jejich tvorbou. Na tuto skutečnost je vhodné upozornit zvláště v době, kdy vyvstává potřeba červené seznamy aktualizovat (jako vhodná perioda pro publikace červených seznamů se navrhuje pět až deset let). Je zjevné, že státní ochrana přírody (především AOPK ČR) by měla hrát významnější roli centrálního koordinátora a stálého vydavatele. Pokud se podaří realizovat tuto vizi, AOPK ČR by mohla být vydavatelem pravidelně aktualizovaných červených seznamů a zároveň i metodickým garantem jejich přípravy, která by tak dostala jasné a jednotné kontury i stálé zázemí.

Autor pracuje na ředitelství AOPK ČR, v sekci dokumentace přírody a krajiny

Literatura

Farkač J., Král D. & Škorpík M. [eds.] (2005): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Bezobratlí.AOPK ČR, Praha. 760 pp. – Gärdenfors U. [ed.] (2010): Rödlistade arter i Sverige 2010. ArtDatabanken SLU, Uppsala. 590 pp. – Holec J. & Beran M. [eds.] (2006): Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Příroda, Praha, 24: 1-282. – Kučera J. & Váňa J. [eds.] (2005): Seznam a červený seznam mechorostů České republiky. Příroda, Praha, 23: 1-104. – Liška J. & Palice Z. [eds.] (2010): Červený seznam lišejníků České republiky (verze 1.1). Příroda, Praha, 29: 3-66. – Plesník J. & Cepáková E. (2003): Kategorie a kritéria IUCN – Světového svazu ochrany přírody ohrožených druhů.In: Plesník J., Hanzal V. & Brejšková L. [eds.] (2003): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci. Příroda, 22: Pp: 35-64. – Plesník J., Hanzal V. & Brejšková L. [eds.] (2003): Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Obratlovci. Příroda, Praha, 22: 1-184. – Procházka F. [ed.] (2001): Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). Příroda, Praha, 18: 1-166.

Poznámka:Dříve používané kategorie: vzácný (R, rare), migrující (M, migrant), zachráněný (O, out of danger) a druh vyžadující další pozornost (I, indeterminated) již nejsou v standardním systému použitelné. Z původních dvou kategorií pro ohrožené druhy (E, kriticky ohrožený, a V, zranitelný) jsou dnes kategorie, převod ze starých hodnocení (před rokem 1990) je tak velmi nejistý.

Kategorie pro druhy vymřelé jsou srozumitelné již podle svého názvu; za vymřelý je považován ten druh, u něhož se nepochybuje o úhynu posledního jedince. Pro zařazení do kategorií obecně ohrožených druhů (tedy kategorií CR, EN, VU) jsou k dispozici kvantitativní kritéria. Splnění jakéhokoli z nich kvalifikuje taxon pro zařazení do dané kategorie. U každého taxonu by mělo být využito a uvedeno maximum kritérií, ale pro řadu z nich nejsou a pravděpodobně ani nebudou k dispozici informace. Kategorie NT je určena pro druhy, které kritéria prozatím nenaplňují, ale jejich stav se jim blíží. Druhy, u nichž nelze získat dostatek informací pro vyhodnocení dle kritérií, jsou řazeny v kategorii DD (popř. NE) – je ovšem doporučeno předpokládat relativně vysokou míru ohrožení. Naopak kategorie LC je určena druhům neohroženým, tedy takovým, které většinou nejsou výslovně v červených seznamech uváděny.