Ochrana přírody 6/2024 — 19. 12. 2024 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf
Úvodník
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
pokaždé když je naše krajina a společnost vystavena extrémním vlivům přírody, sleduji to ze dvou pozic. Jednak z polohy člověka, který sleduje zápas o záchranu lidských životů a soucítí s obyvatelstvem postižených oblastí, a potom také z pozice vysokoškolského učitele a vědce, který celou dosavadní kariéru zasvětil poznávání interakce mezi člověkem a říční krajinou. Asi už tušíte, že tím extrémem mám na mysli letošní zářijové povodně, které výrazně zasáhly především Moravskoslezský kraj, kde žiji a pracuji.
Příběh bychom mohli začít resentimentem, jak ty řeky stály u kolébky lidské civilizace a jak je hrozně potřebujeme a milujeme. Mohlo by se zdát, že od těch dávných dob toho o řekách víme víc a jako společnost zakládající si na vzdělání a implementaci nejnovějších poznatků toho víme již tolik, že se k tomuto dědictví budeme chovat citlivě a v souladu s principy udržitelnosti. Místo toho jsme řeky uvedli do často velmi špatného stavu, rozkouskovali je bariérami stupňů a jezů, jejich břehy opevnili miliony tun lomového kamene, nivní ekosystémy jsme odřízli od tolik potřebných povodní a řeky a potoky, a to nejen v našich vesnicích a městech (!), jsme přebagrovali do podoby nevzhledných zkanalizovaných koryt. Řeky – ony pověstné nositelky života – jsme zbavili přirozených procesů, na které je vázána přítomnost pestrých stanovišť, a která tak neodpovídají podmínkám, jež organismy na řeky vázané potřebují. Potoky naší venkovské krajiny jsme raději zahrabali pod zem, jejich prameniště vysušili, jako bychom se podle hesla „sejde z očí, sejde z mysli“ chtěli zbavit nechtěného.
Naštěstí jsme se jich nezbavili zcela, respektive ta cesta „zbavování se“ nepadla na úrodnou půdu, protože nás začalo strašit sucho, povodně z přívalových srážek či extrémní povodně z dlouhotrvajících dešťů. Znovu jsme začali drobné potoky hledat, natahovat se po vláze vysušených mokřadů či hledat spásu v náruči širokých niv či přirozených tvarech říčních koryt, která i v době sucha dokážou poskytovat útočiště a v době velkých průtoků odevzdávají vodu nivám či podzemním kolektorům. Začali jsme hledat cestu k pestrosti krajiny, jejíž obnova po předchozích chybách nejen něco stojí, ale i nějakou dobu trvá. Příroda nám opět ukázala, jak fenomenální mají naše řeky „paměť“, protože se v okamžicích povodní znovu vrátily do původních tras a často obnovily i svou původní morfologii koryt. Řeky opustily náš bezohledný diktát, kudy mají nebo mohou téct. Staly se z nich opět svobodné dynamické prvky naší krajiny (… ale všeho do času, neradujme se, happy endem dnes končit nebudeme!). A daly nám tak znovu najevo, stejně jako v předchozích povodňových letech 1997, 2002, 2009 nebo 2010 a 2013, že se k naší krajině a našim řekám stále nechováme s respektem. Že jim prostě nerozumíme, a tak opakujeme stejné chyby! Stejně jako se nechováme s respektem k lidem, které na řadě míst stále vystavujeme povodňovému riziku, o kterém roky víme, že ho lze jen těžko eliminovat. Přesto koryta znovu vracíme do upravené, nefunkční podoby, domy znovu opravujeme a jdeme čekat na další kolo povodní. Přitom by stačilo tak málo: ustoupit přírodním procesům a kde to lze, nechat řeky tvořit koryta a nivy dle jejich přirozenosti. Měli bychom umět v povodních číst a nacházet v nich poučení. Realita je však mnohde opačná, opět vidíme bagry v plné práci a hromady lomového kamene opět mizí v březích řek, stejně jako jsou štěrky rychle odváženy do neznáma, a to i tam, kde to zcela postrádá smyslu. Povodňový renaturační hlas našich řek tak opět zůstává nevyslyšen a zelenou má čerpání štědrých financí na úpravu koryt, jež znamená jen pokračující fatální devastaci říčních ekosystémů. A jako malé děti se můžeme jen znovu ptát: PROČ?
Přeji Vám hezké počtení!
Jan Hradecký
fluviální geomorfolog Přírodovědecká fakulta Ostravské univerzity