Ochrana přírody 2/2024 — 24. 4. 2024 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf
Úvodní slovo Tomáše Pačesa
Vzpomínky ze Slavkovského Lesa
Slavkovský les je můj druhý domov. Už jako malý kluk jsem začal na prázdniny jezdit do Úšovic, dnes části Mariánských Lázní. A odtud jsem stoupal po svahu nad obcí a hned jsem byl v trochu posmutnělé krajině, která je dnes chráněnou oblastí. Už když jsem studoval hydrogeologii na Karlově Univerzitě, tak jsem tento kraj poznával při geologickém mapování, nejprve v oblasti obce Pila nad Karlovými Vary, potom i kolem kamenné rozhledny u Krásna u Horního Slavkova. Procházel jsem zpustlými vesnicemi po vysídlených Němcích, které postupně chátraly nebo byly rozstříleny, když tam po válce byl vojenský prostor.
Chodil jsem po terénu, zaznamenával do mapy výskyty hornin a po celé dny jsem nikoho nepotkal. Vzpomínám si, že tehdy počasí bývalo dost deštivé a mlha často zaplnila mělká údolí potoků. Při svém geologickém výzkumu jsem si uvědomil, jak blahodárné jsou ty deště pro zdejší krajinu. Dávají vznik rozsáhlým romantickým rašeliništím, živí lesy a hlavně voda prosakuje do velkých hloubek, aby se tam ohřála, nasytila magmatickým oxidem uhličitým, rozpustila různé minerály a sole a pak vyvěrala na povrchu jako léčivé prameny s rozmanitým chemickým složením.
Tento kraj jsem nepoznával jenom skrze své povolání hydrogeologa. Vzpomínám si, že ještě předtím, než bylo nutné tuto vzácnou krajinu chránit, jsme se chodili koupat do jezera v rašeliništích. Obvykle jsme tam tehdy byli úplně sami. Hlavní zábavou pro mne ale bylo to, že jsem i s rodiči hned po válce začal hrát golf na hřišti nad Mariánskými Lázněmi. To hřiště je umístěno v jižní části Slavkovského lesa s charakterem přírodního parku a považuji to za velké štěstí, že na něm můžu stále hrát i při svém vysokém věku.
Slavkovský les není krásný jen v létě. Krajina je půvabná také v zimě, když se jeho zasněžené louky třpytí ve slunečním svitu. Rád se na běžkách vydávám jeho mírně zvlněným terénem, po lesních cestách a průsecích za Rájovem k Vlčímu kameni, k Farské kyselce, a dokonce až ke stylovým budovám na Kladské. Hezký výlet je také k nejvyššímu bodu Slavkovského lesa, vrchu Lesný nad Kynžvartem. Tam bývá sníh pro běžkaře nejdéle.
Sám už v terénu Slavkovského lesa nepracuji, ale moji kolegové z České geologické služby ano. Za Kladskou, v údolí lesního potoka, vybudovali vodní přepad, kde už po mnoho let měří chemické složení vody a její průtok v závislosti na klimatických změnách. Údaje z jejich výzkumu byly zveřejněny v zahraničních vědeckých časopisech a těší se odbornému zájmu právě proto, že pocházejí z geologicky zajímavé horniny – hadce. Ta tvoří jakési jádro Slavkovského lesa. Jejím zvětráváním vzniká půda bohatá hořčíkem, na které roste unikátní společenství rostlin. Ostatně ten hořčík se také dostává do vody, kterou mnozí z nás pijí jako minerální vodu Magnesia. Rád do té oblasti občas zajedu a dostanu se až za obec Prameny, kde se na návrší tyčí tři kamenné kříže. Vzpomínám si, že tam býval jen jeden a dva sousední kříže byly zbořeny. Jsem rád, že jsou tam zase tři.
Co napsat na závěr své vzpomínky? Slavkovský les znám skoro 80 let. Je to kraj pestrý, geologicky velmi zajímavý, pravda, je někdy sychravý, ale vždy krásný a hlavně nikdy neomrzí. Mám ho prostě rád.
Tomáš Pačes
hydrogeochemik, skaut a divadelník