Podrobné vyhledávání v článcích

Na východě Jižní Ameriky, při styku Argentiny, Brazílie a Paraguaye, leží jeden z nejvelkolepějších přírodních výtvorů na světě. Jmenuje se Iguazú, což v indiánském jazyce guaraní znamená „velká voda“.

Šumava je největším národním parkem v ČR, který chrání nejrozsáhlejší horské smrčiny a smíšené horské lesy, nejrozlehlejší horská vrchoviště zde nazývané slatě, nejzachovalejší středoevropskou říční nivu ve Vltavském luhu a mnoho dalších významných biotopů, které jsou domovem velkého počtu rostlinných i živočišných druhů, z nichž některé zde tvoří poslední životaschopné populace v rámci střední Evropy.

Státní hranice mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo je zároveň v délce 45 km hranicí národních parků Šumava na české straně a Bavorský les na straně německé. Je vedená po hlavním šumavském hřebenu a prochází přírodními biotopy horských lesů a rašelinišť.

Počínaje 1. lednem 2009 bude Česká republika poprvé předsedat Radě Evropské unie. Během prvních šesti měsíců roku 2009 tak bude naše země středem pozornosti celé Evropy i nemalé části okolního světa.

Podle střízlivých odhadů přikrmuje volně žijící ptáky v Evropě, Severní Americe a v Austrálii pětina až třetina domácností. Ve Spojených státech, kde pravidelně zásobuje zahradní ptáky potravou 52 milionů lidí, se trh s potřebami pro přikrmování opeřenců odhaduje na 3 miliardy USD (60 miliard Kč) ročně.

Horské smrčiny tvoří supramontánní vegetační stupeň řady středoevropských hor. Dominancí smrku ztepilého (Pinus abies), který ve většině případů doprovází z dřevin jen jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), se horské smrčiny v ČR nejvíce podobají lesům severozápadní Evropy. Na Šumavě se přirozené horské smrčiny vyskytují ve vrcholových polohách nejvyšších hřbetů v nadmořských výškách od 1 200 m, v nižších polohách v drsných klimatických podmínkách Šumavských plání. V rámci Šumavy se horské smrčiny dělí do několika fytocenologických jednotek lišící se podílem dominantních bylin: třtinové smrčiny (Calamagrostio villosae – Piceetum) se vyskytují jak v nejvyšších polohách, tak v inverzních polohách kolem rašelinišť; papratkové smrčiny (Althyrio alpestris – Piceetum) jsou typické především pro Trojmezenskou vrchovinu; vzácné jsou kapraďové smrčiny (Dryopterido dilatatae – Piceetum), a poněkud častější rohozcové smrčiny (Bazzanio – Piceeteum) s velmi hustým mechovým patrem, které jsou typické pro oblast Šumavských plání. Původní, pralesní porosty horských smrčin zanikly na Šumavě zhruba do roku 1900 s výjimkou Trojmezenského pralesa a několika drobnějších porostů na extrémně nepřístupných stanovištích. Ačkoliv původní pralesy byly zničeny, v části území NP Šumava a NP Bavorský les, které byly ponechány samovolnému vývoji, procesy přirozené selekce a adaptace utvářejí novou generaci středoevropské horské smrčiny vznikající bez přímého vlivu člověka.

Datlík tříprstý (Picoides tridactylus) je obyvatelem pásu severského jehličnatého lesa, tajgy nebo také boreálního lesa, který se táhne v souvislém areálu od Skandinávie napříč celým euroasijským kontinentem i Severní Amerikou. V Evropě, jižně od souvislého areálu, se vyskytuje ostrůvkovitě především ve smrkových a smíšených horských lesích Alp, Karpat a pohoří Balkánu. V těchto územích je považován za relikt z poslední doby ledové. Na území ČR lze datlíka spatřit zejména v Moravskoslezských Beskydech, Vsetínské vrchovině, na Šumavě a v Novohradských horách, kde obývá horské smrkové, popř. smíšené lesy s dominantním podílem smrku v nadmořských výškách cca 800–1 400 m, převážně v pralesovitých porostech, které jsou ponechány přirozenému vývoji. Je považován za hlavního konzumenta lýkožrouta smrkového (Ips typographus). Místa s vyšší populační hustotou datlíka na Šumavě jsou prales na Trojmezné, Prameny Vltavy, okolí Modravy, Jezerní hora a další území, kde jsou některé lesní porosty ponechány bez zásahů, nebo zde nebyla asanována dřevní hmota padlá po vichřicích či stojící po napadení kůrovcem. Na rozdíl od ostatních druhů šplhavců nemá na svém opeření ani kousek červené barvy, s bílými zády a černými křídly se sameček od samičky liší pouze žlutým temenem, zatímco samička ho má šedavě a bíle melírované. Datlík se od jiných šplhavců liší i počtem prstů na nohou – má pouze tři prsty, dva obrácené dopředu a jeden dozadu.

Datlík tříprstý je v České republice vzhledem k malému areálu rozšíření a zranitelnosti horských smrkových lesů považován za silně ohrožený druh, jehož početnost je odhadována na 300 až 500 párů.