Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti

Ochrana přírody 1/2021 — 26. 2. 2021 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf

Přenosná rakovina tváře ďábly medvědovité zřejmě nevyhubí

Autor: Jan Plesník

Choroba, zjištěná u ďáblů poprvé v roce 1996, se projevuje vznikem velkých nádorů na tváři, zejména u tlamy a čenichu, ale i na krku, které ďáblu znemožní přijímat potravu. Bolestivá smrt tak nastává nejdéle do tří měsíců vyhladověním zvířete. Mezi ďábly se onemocnění šíří vzájemnými rvačkami o potravu, prostor či o samice. Rakovinné buňky se totiž uchycují v ranách způsobených kousáním a začnou se nekontrolovaně množit. Genetický rozbor prokázal, že se jedná o zmutovaný klon ďáblových buněk, původně vzniklý až v posledním desetiletí 20. století u jediné samice. O drastických důsledcích nemoci na masožravého vačnatce vypovídá skutečnost, že v oblastech Tasmánie s výskytem infekce poklesla jeho početnost v průměru o 77  % a že DFTD byla zaznamenána na 80  % areálu rozšíření druhu před vypuknutím této epidemie. Experti tehdy varovali, že pokud se nepodaří šíření onemocnění zabránit, vymizí ďábel úplně do 15–25 let. 

Největší v současnosti žijící dravý vačnatec ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii)
dosahuje délky 50–80 cm a hmotnosti 4,5–12 kg. Foto Jan Plesník

V roce 2015 se ale prokázalo, že se u některých tasmánských čertů vyvinula proti DFDT odolnost, a to jak u jednotlivých zvířat, tak celých skupin. Určité geny totiž umožňují zmiňovaným tasmánským vačnatcům, aby jejich imunitní soustava začala rozpoznávat rakovinné buňky jako cizí a nebezpečné stejně jako patogenní organismy a odpovídajícím způsobem se jim bránit (Lazenby et al. 2018, Hogg et al. 2019, český přehled Plesník 2018).  

Co ještě ukázala molekulární genetika
Nový pohled na dynamiku DFDT přinesl rozbor 648 vzorků nádorů, shromážděných v letech 2003–2018. Ukázalo se, že se v nich vyskytovalo celkem pět typů úplné specifické genetické informace (genomu). Pouze tři z nich ale byly mezi ďábly postiženými přenosnou rakovinou tváře běžně rozšířené. Na druhou stranu někteří jedinci se stali nositeli hned několika typů současně. Uvedená zákonitost proto může významně ztížit vývoj očkovací látky proti této infekční rakovině (Kwon et al. 2020). 

Aby mohli usuzovat na šíření rakovinných buněk mezi ďábly, vědci sledovali rozdíl v genetické struktuře nádorů: použili tak postup rutinně aplikovaný při monitorování virů včetně viru SARS-COV-2 způsobujícího nemoc covid-19. Analýze podrobili 51 tumorů ďáblů získaných opět v období 2003–2018 (Patton et al. 2020). Přitom genom savčího nádoru obsahuje mnohem více genů než úplná genetická informace jednotlivých druhů (typů) virů. 

Pomocí 28 genů, které se vyvíjely stejnou měrou, takže se v dědičném materiálu hromadily, badatelé zaznamenávali, jak vzorkem nádorů prostupovaly specifické mutace, tedy změny v genetickém materiálu. Uvedený postup jim umožnil odhadnout rychlost a rozsah, s nimiž rakovina zamořuje populaci ďáblů. Zatímco na začátku nového tisíciletí, kdy nemoc vrcholila, přenesl každý nakažený ďábel infekční rakovinu tváře na nejméně 3,5 jedince, v současnosti dosahuje reprodukční číslo R, dobře známé ze zpráv o vývoji pandemie covid-19, hodnoty 1. Zdá se tedy, že se DFDT mezi ďábly šíří mnohem pomaleji než dříve a že se v jejich populaci stabilizovala, nebo může i vymizet. 

Ďábel medvědovitý původně upřednostňoval v Tasmánii otevřenou krajinu,
do horských lesů jej vytlačil až člověk.
Foto Jan Plesník

Kde hledat vysvětlení popsaného zjištění? U ďáblů se v poměrně krátkém časovém období trvajícím jen 4–6 generací vyvinula odolnost vůči DFDT, o čemž svědčí výskyt stále většího počtu zvířat, která nemocí nikdy netrpěla. Svou roli sehrála také skutečnost, že při nižší populační hustotě se ďáblové setkávají s menším počtem příslušníků stejného druhu. 

Pomohla i změna chování zvířat
Dalšímu poznatku o ďáblech a přenosné rakovině tváře vědcům napomohla soudobá technika. Celkem 22 ďáblů neslo na sobě šest měsíců vysílačky informující o tom, že se sledovaný exemplář dostává do úzkého kontaktu s jiným. 

Telemetrie odhalila, že se infikovaný jedinec, byť byl dominantní a agresivní, sám stáhl od ostatních, pokud také onemocněli DFDT. Taková zvířata proto mohou působit jako superpřenašeči jen na začátku říje, což má významný dopad na dynamiku choroby (Hamilton et al. 2020). 

Jak na novou situaci zareaguje ochrana přírody
Současný stav populace ďábla medvědovitého, čítající na 15 000 exemplářů, vede odborníky k názoru, že pozoruhodnému savčímu predátoru úplné vymizení (extinkce) již s velkou pravděpodobností nehrozí (Pennisi 2020). Současně ale doporučují, aby příslušné instituce zvážily další vysazování v lidské péči chovaných jedinců do volné přírody. Mísení zvířat z lidské péče, která nikdy nebyla vystavena uvedené infekční nemoci, a ďáblů z volně žijící populace, by totiž mohlo vyvolat hned dva problémy. Zvýšením počtu k nemoci vnímavých jedinců by došlo k nárůstu reprodukčního čísla v celé populaci, jelikož by vzrostlo množství kontaktů mezi zvířaty a tím i přenos infekce, a současně by se omezila probíhající genetická adaptace proti DFDT, protože u ďáblů ze zajetí se nevyvinula odolnost proti chorobě. Zásahy, jako je zmiňovaná repatriace či posilování populací, by se proto měly uskutečnit pouze tehdy, jestliže vědecké důkazy prokážou, že je jejich přínos větší než obnova populace přírodním výběrem