Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti

Ochrana přírody 3/2022 — 23. 6. 2022 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf

110 let Ponikelské jeskyně

Autor: Vratislav Ouhrabka

Objevy, průzkum a dokumentace

Objev vlastní jeskyně v Poniklé souvisí s těžbou kamene používaného na stavbu železniční trati Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou v letech 1898–99. Při práci dělníků v Tomíčkově lomu se občas narazilo na otevřené pukliny ve dně, ústící do prostor s podzemní vodou, otvory však byly vždy zasypány skrývkou. Teprve v r. 1912 byla v lomové stěně odkryta 10 m dlouhá volná puklinová dutina směřující do masivu. První zaznamenaný průzkum Ponikelské jeskyně prováděli místní občané pod vedením pana Tomíčka v letech 1935–36, k významným objevům však nedošlo. Na konci 2. světové války, přesněji roku 1944, ponikelský starosta Emill Knappe rozhodl, že desetimetrová puklinová jeskyně bude rozšířena na podzemní protiletecký kryt. Při úpravě pukliny na počátku roku 1945 dělníci pronikli do prostory dnes nazývané Starý dóm. Objevená jeskyně měla být převzata do péče Říšským památkovým úřadem (Poniklá ležela na území Sudet). Po obnovení Československa o jeskyně projevilo zájem Ministerstvo školství, věd a umění a z jeho podnětu zde byla 21. srpna 1950 provedena komisionální prohlídka za účasti konzervátora Jindřicha Ambrože, Dr. Karla Tučka z NM v Praze a Josefa Tomíčka, majitele pozemku. Součástí odborného posudku je rovněž situační náčrt a popis jeskyně, ze kterého vyplývá, že celková, v té době známá délka jeskyně, činila cca 27 m. Další orientační průzkum zde provedli jeskyňáři z Krasové sekce Společnosti Národního muzea v Praze v letech 1950–1953. Systematický průzkum, včetně detailní fotodokumentace, geofyzikálních měření a mapování byl zahájen roku 1967 spontánně vzniklou místní speleologickou skupinou, vedenou Jaromírem Braunem. Ta úzce spolupracovala s jeskyňáři a pracovníky Okresní správy krasových jeskyní z Bozkova (dnes Správa jeskyní České republiky) a později se začlenila do nově ustavené České speleologické společnosti. První prolongační práce se soustředily na pokračování vstupní pukliny. Průkopem sedimentů na jejím konci byla 6. 12. 1968 objevena krápníky bohatě vyzdobená Mikulášská jeskyně. Následující měsíc 18. 1. 1969 se podařilo po rozšíření neprůlezné chodbičky proniknout do sintry a krápníky vyzdobené Netopýří jeskyně. Další práce se soustředily na výkopy ve východní části, v tzv. Starém dómu. Zde postupně pod pevným stropem začali uvolňovat příkře upadající kanál a po několika metrech pronikli dne 1. 1969 do volné prostory nazvané Zvon. Ještě téhož roku byl v závěru úzké chodby za Starým dómem prokopán 6 m vysoký komín a v jeho vrcholu objevena kupolovitá prostora Rumcajsova zvonice. Ve stejném místě chodby pak výkopem ve dně pronikli opět příkře upadajícím kanálem do dalších dvou volných zvonovitých dutin (Zadní zvony). V roce 1971 se jeskyňáři soustředili na prolongaci chodbičky za Netopýří jeskyní směrem k západu. Zhruba po patnácti metrech průkopů v úzkém kanálu je zastavily skalní bloky. Ty se podařilo rozbít pomocí trhavin a 19. 2. 1972 pronikli do dvou velkých prostor s navazujícími chodbami (Krokodýlí a Jezerní dóm). V roce 1972 dosáhla délka jeskyně 122 m. Pro usnadnění přístupu do západní části jeskyně (za Jezerní dóm) byl v roce 1973 proražen na povrch komín v nejvyšším místě pukliny na Křižovatce. Ten byl následně v roce 1980 nahrazen Svážnou štolou, která slouží svému účelu dodnes. V průběhu roku 1973 bylo na povrchu nad jeskyní provedeno detailní geofyzikální měření (n. p. Geofyzika Praha). Na základě tohoto měření byly vytipovány anomálie v blízkosti Jezerního dómu a z prostor za Jezerem byla tímto směrem zahájena ražba průzkumné štoly (Stará štola). Ta pokračovala až do roku 1975, kdy byla zhruba po 25 m ukončena. Štola pronikla pouze do drobných dutin bez náznaku možného pokračování. Pro možnost přiblížení se vytipované anomálii byla nakonec zahájena otvírka nové sondy z povrchu. Ta pronikla do izolovaných dutin a kanálů později nazvaných Jeskyně Železný důl. V listopadu 1979 byly zahájeny nejrozsáhlejší průzkumné práce na západním okraji jeskynního systému, a to ražba další štoly směřující k vyvěračce. V tomto směru pokračovaly práce až do roku 1988. Během nich byla vyražena tzv. Štola naděje v celkové délce 68 m. V následujících letech probíhaly průzkumné práce spíše sporadicky. Z jeskyně byly vyklizeny deponie sedimentů, upraveny byly přístupové cesty pomocí žebříčků, schůdků apod. Bylo zde instalováno pracovní osvětlení. Speleologický výzkum a dokumentace byly završeny v letech 2018–2021, kdy v rámci projektu „Inventarizace a dokumentace krasových jevů v regionu Krkonoš číslo projektu: CZ.05.4.27/0.0/0.0/15_009/0004533“ podpořeného z Operačního programu Životní prostředí, byl proveden detailní výzkum geologických a tektonických poměrů, provedeny petrografické a paleomagnetické analýzy sedimentárních výplní a určeno stáří sintrové výzdoby. Na základě výsledků těchto výzkumů a na podkladě nové komplexní mapy jeskyně jsou v současnosti diskutovány nové názory jak na stáří a stavbu dolomitového tělesa, tak na vývoj jeskynního systému.

Dómy, zvony, jezera…

Vchod do Ponikelské jeskyně leží v levém svahu údolí Jizery v nadmořské výšce 424 m, asi dvacet výškových metrů nad řekou. Jeskyni tvoří systém chodeb a dómů v celkové délce 430 m a různých výškových úrovních. Vstupní puklinová chodba končí po stupňovitém klesání 30 m od vchodu neprůleznými kanály. Na jejím začátku odbočuje doprava puklinová chodba vedoucí do Starého dómu (5 × 5 m, výška až 7 m), na který navazuje systém až 15 m hlubokých propastí s výraznými kupolovitými tvary ve stropech, zvanými Zvony. Severozápadní část jeskyně s ústředními prostorami Jezerním a Krokodýlím dómem (10 × 15 m) je se vstupní puklinou spojena příkře ukloněnými, úzkými puklinovými chodbami. Dále k západu přecházejí volné dutiny v prostory zcela zaplněné sedimenty – jaký tedy byl skutečný rozsah jeskyně před zanesením hlinitými usazeninami? To nikdo netuší a současná generace jeskyňářů se to asi již nedozví.

Hlubší úrovně jeskyně jsou zcela zaplněny vodou podzemních jezer. Jejich jednotná hladina je zastižena v Jezerním dómu, při vyšší hladině i v dómu Krokodýlím v prostorách za Sifonem a v propasti pod Zvony ve východní části jeskyně. Tyto prostory zasahují hluboko pod úroveň hladiny podzemních vod. Přímá závislost mezi podzemním jezerem v jeskyni a vývěrem v údolí Ponikelského potoka byla potvrzena čerpacími pokusy provedenými v sedmdesátých letech 20. století V roce 2009 došlo při opravě jímání v místě vyvěračky k historicky největšímu pozorovanému snížení hladiny jezera a k odkrytí vlastního vývěrového kanálu. Hydrologická měření, která proběhla v rámci této akce, přímé spojení vyvěračky s vodou jezer znovu potvrdila. Původ krasových vod není jednoznačný. Předpokládaná přímá souvislost s ponory Dolského potoka nacházejícími se na okraji krasového tělesa 1300 m severovýchodně od jeskyně se nepotvrdila. Ani mimořádně (až 100násobně) zvýšený objem vody ponářející se do jeskyně Ponikelské propadání se v jezeře Ponikelské jeskyně neprojevil žádným výkyvem hladiny. Rovněž provedená stopovací zkouška byla negativní.

Na vzniku jeskyně se v první fázi podílelo především korozivní rozšiřování dutin podmíněné pomalým prouděním velkého objemu vod vystupujících pod tlakem hlubokými kanály, její známky jsou dobře patrné v podobě stropních hrnců, kopulí (zvony), kapes a různých vyhloubenin a facet. Tuto fázi vývoje můžeme datovat do období zarovnaného povrchu krajiny, kdy údolí Jizery v dnešní podobě ještě zdaleka neexistovalo (paleogén – neogén). Podíl na rozšiřování jeskyně měla později i proudící voda Jizery či jejích přítoků, což dokazují především splachy povrchových zvětralin a sedimentů obsahujících dokonale opracované křemenné valouny. Podle paleomagnetických analýz nejsou tyto sedimenty starší více než 780 000 let. V sedimentech i na jejich původním povrchu byly nalezeny kosterní pozůstatky drobných savců (rejsek obecný, netopýr řasnatý, netopýr ušatý, plch velký, norník rudý, hrabošík podzemní…), jejichž stáří je odhadováno na 4000 let (konec středního holocénu). Výjimkou jsou nálezy zlomků kostí sudokopytníků a holenní kosti nosorožce srstnatého, které mohou být pozůstatkem fauny z dob ledových. Ty jsou však již další fází vývoje jeskyně, ve které docházelo k řícení i drobnému opadu stropních bloků, tvorbě jeskynních sutí, ale i tvorbě speleotém. Nejstarší krápníková výzdoba se zde začala tvořit před cca 8000 lety a vzniká i v současnosti. Speleotémy v Ponikelské jeskyni tvoří podlahové sintry včetně drobných kaskád a jezerních (raftových) sintrů, různé typy krápníků, excentrik, trsů a keříčků aragonitu. Ty se nacházely zejména ve Starém dómu, zde však byly v období po 2. světové válce až na malé výjimky zničeny. Jeskyně totiž byla volně přístupná a „sběratelé“ i vandalové cennou jeskynní výzdobu ulámali. Pěkná krápníková výzdoba se dobře zachovala v později objevených prostorách – v Mikulášské jeskyni v závěru vstupní chodby či v Netopýří jeskyni ve spojce k Jezernímu dómu. To již byly vchody zabezpečeny důmyslnými uzávěry, které slouží dodnes.

Krápníková výzdoba se zachovala v místech (Mikulášská a Netopýří jeskyně), která byla objevena po roce 1967, kdy speleologové jeskyni zabezpečili proti volnému vstupu. Foto Miroslav Hájek

Ponikelská jeskyně je jedním z každoročně sledovaných krkonošských zimovišť netopýrů. Bývá zde kolem deseti jedinců několika druhů. Pravidelně nejhojněji jsou zastoupeni netopýři velcí, volně visící především v teplejších prostorách dómů a Zvonů, zatímco menší a otužilejší druhy (netopýr ušatý, vodní a černý) se spíš skrývají do skulin poblíž obou vchodů.

Přestože kras v oblasti budované přeměněnými horninami krkonošsko-jizerského krystalinika se svými parametry nemůže rovnat našim typickým krasovým oblastem, zaslouží si jistě svoji pozornost. První zmínky o jeskyních v této oblasti byly zaznamenány před více než 200 lety. Za tuto dlouhou dobu bylo v oblasti Krkonoš a jejich podhůří objeveno, prozkoumáno a zdokumentováno přes 90 většinou drobných jeskyní. Mezi nimi pak vynikají svým rozsahem, historií i komplexním novodobým výzkumem dvě. Ve východní části Krkonoš Albeřická jeskyně (716 m), o níž se poprvé zmiňují historické prameny v roce 1895. A na západě jeskyně Ponikelská (430 m) předpovězena šichtmistrem Hohnheiserem již v roce 1820 a nakonec objevená lomaři před 110 lety v roce 1912. Na výzkumu krkonošských jeskyní se podílejí v současné době zejména jeskyňáři České speleologické společnosti ze základních organizací v Albeřicích a Bozkově.    ■

Literatura:

Dvořák. J., Ouhrabka. V. (2012): Ponikelská jeskyně 100 let od objevu. Krkonoše – Jizerské hory. 11: 4–9. Vrchlabí.

Dvořák. J., Ouhrabka. V. (2016): Ponikelské propadání. Nová jeskyně v krkonošském krasu. Krkonoše – Jizerské hory. 6: 8–12. Vrchlabí.

Hromas, J. (ed.) a kol. (2009): Jeskyně. In: Mackovčin, P.; Sedláček, M. (eds.): Chráněná území ČR. Svazek XIV. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha.

Řehák J. (1974): Krkonošský kras – jeskyně a krasové jevy v povodí Jizery. Krkonoše. 5: 14–15. Vrchlabí. Tásler. R., Ouhrabka. V., Bosák. P., Fediuk F., Hladil. J. (2021): Ponikelská jeskyně. Dílčí závěrečná zpráva úkolu Inventarizace a dokumentace krasových jevů v regionu Krkonoš, číslo projektu CZ.05.4.27/0.0/0.0/15_009/000453. 1–36. Svoboda nad Úpou.

- - -

Úvodní foto: Starý dóm, největší prostora východní části jeskyně byla původně bohatá na pestrou krápníkovou výzdobu. Ta však byla postupně zničena v době, kdy volně přístupnou jeskyni mohl navštívit kdokoli. Foto Miroslav Hájek