Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 4/2021 — 26. 8. 2021 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf
„Vaši práci vám nezávidím.“
Těmito upřímnými slovy komentoval následník britského trůnu Charles v květnu 1991 hodně neutěšený stav barokního zámku Jezeří nedaleko Horního Jiřetína, stojícího jak ve špatném trikovém filmu téměř na samé hraně těžební jámy Velkodolu Československé armády. Postesknutí korunního prince bylo určeno především jeho průvodci RNDr. Janu Markovi, CSc., muži, který nejen s Jezeřím, ale i celou Severočeskou hnědouhelnou pánví spojil velkou část svého na nejrůznější události nadmíru bohatého života.
Ale vraťme se na samý začátek. Jan Marek se narodil 16. října 1938 v Praze do česko-slovenské rodiny a v jeho příbuzenstvu najdeme i jednoho ze zakladatelů samostatného československého státu, pracovitého astronoma, válečného pilota a charismatického diplomata Milana Rastislava Štefánika. Mimochodem, jde zřejmě o jediného generála, kterému armáda, v tomto případě francouzská, při odvodu nejdříve vystavila modrou knížku. Po absolvování nově založené vyšší průmyslové školy geologické na pražském Žižkově zůstaly brány vysokých škol Janovi z politických důvodů uzavřené, takže jej povinná umístěnka zavedla do Ostravy. Nicméně po dvouleté vojenské prezenční službě nakonec zakotvil v roce 1959 v matičce stověžaté, konkrétně v podniku Stavební geologie. Firmě zůstal věrný až do konce života, což je v současnosti jev zřídkakdy vídaný.
Bylo by od nás neskonale troufalé až přidrzlé hodnotit Honzův odborný přínos rozvoji československé a později české školy inženýrské geologie: tento úkol proto přenecháme povolanějším. Připomeňme jen, že se od prvních dnů praxe zaměřuje na inženýrskogeologické mapování. Podílel se na průzkumech nové dálnice Praha–Brno a rychlostní komunikace Praha–Liberec či území projektované zemní hráze na Ohři u Nechranic, nejdelší ve střední Evropě. Protože neuměl nic dělat jen na půl plynu, pustil se do externího studia geologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, které zakončil v roce 1968 diplomovou prací, v níž prozkoumal plochu vymezenou pro objekty nové přehrady Švihov na Želivce.
Pro ochranu životního prostředí je v Markově běhu života důležitý rok 1973, kdy se začal soustavně věnovat podrobnému mapování předpolí rozlehlých a navíc rozšiřovaných hnědouhelných velkolomů na Mostecku a Chomutovsku, doplněnému průzkumy z hlediska stability rizikových míst. Při šetření v celé oblasti nejvýznamnější památky, již zmiňovaného zámku Jezeří, se ukázalo, že pokud by došlo v důsledku těžby uhlí k uvolnění skalního masivu při patě svahu, ocitne se v nebezpečí nejen tato stavba se slavnou minulostí. V době, kdy počítače zabíraly celé místnosti a s děrnými štítky se k nim chodilo v přezůvkách a bílých pláštích, předložil Honza matematický model chování jižních svahů Krušných hor potvrzující, jak vysoce nebezpečné je se přiblížit s kolesovými rypadly a pásovými dopravníky k výchozu sloje pod krušnohorským hřebenem. Na vedení Severočeských dolů, které již nechalo vybudovat dvě železniční tratě na odvoz materiálu z lokality Jezeří a vypracovat projekt na likvidaci zámku, ale Markova zjištění nijak zvlášť nezapůsobila. Proto Honza zpečetil oprávněnost svých poznatků ražbou vodorovné štoly z úpatí hor proti svahu přímo pod zámkem, doplněnou několika svislými a šikmými vrty a geofyzikálním měřením v krystaliniku Krušných hor. A opět se ukázalo v plné nahotě, že právě v oblasti, kde jižní krušnohorské svahy navazují na Podkrušnohoří, může dojít k nezanedbatelnému narušení zemské kůry se všemi nežádoucími důsledky. Jednoduše řečeno, mohl nastat masivní sesuv celých horninových ker přímo do těžební jámy bezprostředně ohrožující životy horníků.
Ani toto varování si Honza nenechal pro sebe. Naléhavé skutečnosti brilantně shrnul do kandidátské disertační práce, kterou sepisoval přímo ve věži chátrajícího zámku. Lidé, již inženýrské geologii bezpochyby rozumějí, tvrdí, že šlo o jednu z nejlepších disertací v tehdejším Československu vůbec a že by dnes autora kvalifikovala přinejmenším na docenta. Spolu s neméně odvážnými kolegy z jím spoluzakládaného Spolku pro záchranu Jezeří informoval odbornou i širokou veřejnost a přesvědčil mocné, aby předcházející rozhodnutí začátkem roku 1989 přehodnotili a dali zelenou zajištění stability svahů Krušných hor. Zdevastovaný zámek nakonec Lobkovicové, kteří jej získali v restituci, vrátili zpět státu, jenž v jeho obnově pokračuje, byť nikterak závratným tempem, i nadále.
Jan Marek si byl vědom i dalších obtíží souvisejících se stabilitou svahů v daném regionu. Již v minulosti ji totiž významně narušila starší hlubinná těžba uhlí. Nově vzniklé Ministerstvo životního prostředí z těchto důvodů prosadilo vládní Program ozdravení pánevní oblasti severních Čech a zejména stanovení územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách, k němuž došlo na podzim 1991 na návrh tehdejšího ministra životního prostředí Ivana Dejmala a které určuje linii, za niž nesmí postoupit těžba v jednotlivých severočeských dolech.
Jestliže budeme hledat odpověď na otázku, která se sama nabízí, a to proč se Dr. Markovi podařilo, co se mu podařilo, nemůžeme se spokojit jen s odkazem na jeho zarputilost, jež mu opakovaně přivodila zdravotní problémy. Musíme se podívat na jeho četné texty: na mysli nemáme jen odborné zprávy, ale i popularizační články a nejrůznější sdělení. V časech, kdy se téměř každá polemika dříve či později promění ve smršť osobních útoků, osočování a rozmanitých falešných informací a kdy naši mateřštinu zaplavují myriády anglicismů, působí řádky jim sepsané jako naprosté zjevení. Domino fakty podložených argumentů zůstává naprosto přehledné a srozumitelné i pro úplné laiky, navíc jej umocňuje bezchybná čeština.
Opomenout nemůžeme ani Honzovu v nejlepším slova smyslu širší společenskou angažovanost. Již roku 1959 se stal jedním z prvních členů Sboru ochrany přírody a krajiny při Národním muzeu, který se později z iniciativy Otakara Leiského osamostatnil jako TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Později se zapojil do činnosti Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV a spolupracoval také s Hnutím Brontosaurus, které mj. záchranu Jezeří hlasitě a dlouhodobě podpořilo. Do jeho širokého, přímo renesančního záběru spadal i zájem o památkovou péči. Konkrétně právě na Jezeří se setkával s geologem Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody Františkem Skřivánkem, rovněž s trvalým zájmem o oba obory. V období 2003–2006 vedl řešitelský kolektiv zhodnocující geologická rizika ohrožující 21 významných památkových objektů po celé republice. Díky své odbornosti, nemalým zkušenostem a enormnímu nasazení se v letech 1994–1997 podílel na aktivitách snažících se zachovat obec Libkovice.
Jan Marek zesnul 12. března 2021. Známá geoložka a publicistka Zdeňka Petáková zmínila, že Republika československá přijala zákon, který zní: Masaryk se zasloužil o stát. Na památku Jana Marka by se slušelo, abychom měli zákon, který zní: Jan Marek se zasloužil o zámek Jezeří a o limity těžby.
Pod tuto myšlenku se můžeme s naprosto klidným svědomím podepsat.