Pavel Pešout

Kyrgyzskou republiku lze nazvat zemí obydlených hor. I přes vývoj v posledních sto letech si zde dodnes místní obyvatelé uchovali kočovný způsob života po celé období roku dovolujícího pastvu tisícihlavých stád koní a dobytka. Unikátnost zdejší přírody podtrhuje skutečnost, že tvoří jádro celosvětového horkého místa biodiverzity nazvaného Pohoří centrální Asie. Základy ochrany přírody zde byly položeny v době, kdy byl Kyrgyzstán jednou ze sovětských svazových republik. I přes mnoho pozitivních kroků, aktivit a rozhodnutí včetně legislativních však není ochrana přírody dostatečně účinná.

Jak už to u aktivních lidí bývá, pracují souběžně na více projektech a jsou zapojeni v množství činností, aktivit, a tedy kolektivech spolupracovníků. A mezi takové bezesporu patří Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc., který v létě oslavil osmdesátiny. Někteří ho znají především jako docenta katedry botaniky a fyziologie rostlin České zemědělské univerzity, jiní jako specialistu na vybrané taxony české flóry a autora příslušných kapitol Květeny ČR, další jako znalce užitkových rostlin tropů a subtropů či flóry mediteránu a autora Atlasu rostlin Středozemí. Na Podblanicku je pak pro místní jedním z nejvýznamnějších regionálních přírodovědců, zakladatelem zdejšího systematického botanického výzkumu a znalcem zámeckých parků.

Oheň byl součástí naší krajiny po mnoho tisíc let. V minulosti byl často používán při hospodaření – bezesporu ho lze považovat za nejstaršího pomocníka při správě pozemků. Dnes je úmyslné vypalování porostů u nás zakázáno. Přitom je zřejmé, že jeho využití je v některých případech odůvodnitelné. Jednoznačně u sekundárních vřesovišť, kde státní ochrana přírody potřebu pracovat s jejich cyklickým vypalováním prezentovala již v r. 1999. Proč dosud není vypalování až na experimenty využíváno a zda se tento stav změní, na to se snaží odpovědět tento příspěvek.

To není nadsázka. Každý ožíváme, je nám příjemně, v jiném prostředí. Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., který letos v srpnu oslavil šedesátiny, životní energii načerpává s entomologickou síťkou u mokřadu, rybníka, řeky či jezírka na své zahradě.

Bez podpory veřejnosti není ochrana přírody a krajiny možná. Toto tvrzení je v ochranářské obci již (téměř) obecně přijímané. Jedním z nejdůležitějších nástrojů je práce s návštěvníky chráněných území přímo v terénu a hlavní součástí návštěvnické infrastruktury se stala návštěvnická centra (Domy přírody) a informační střediska v chráněných krajinných oblastech, která jsou realizována a provozována v rámci programu Dům přírody.

Problematika rostlinných invazí je v poslední době čím dál populárnější – Evropská unie v roce 2014 přijala „nařízení o prevenci a regulaci zavlékání či vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů“, připravují se změny národní legislativy, téma rostlinných invazí se frekventuje v souvislosti s klimatickými změnami, stává se standardní součástí strategií a politik v oblasti ochrany přírody a krajiny. Před čtvrtstoletím tomu tak však ani zdaleka nebylo, biologů i pracovníků ochrany přírody specializovaných na problematiku invazí bylo pomálu. Jedním z nejviditelnějších byl již tehdy Ing. Václav Somol, CSc., který v těchto dnech slaví šedesáté narozeniny.

„Máme-li skutečně s prospěchem hájiti zájmů i těch námi pohlcovaných, jest, jako v každém podnikání, první podmínkou, že je musíme znáti. Dobrá vůle je mnoho, ale bez poznání je prázdný pojem.“
Jiří Janda, 1924