Jan Plesník

Úbytek hmyzích opylovačů, a to jak zdomácnělých, tak volně žijících, byl zaznamenán v některých částech světa, i když v rozdílném rozsahu. Předpokládalo se, že včela medonosná (Apis mellifera) a další opylovači mohou naopak těžit z výhod, které jim městské prostředí poskytuje. Urbánní biotopy je mohou chránit před účinky pesticidů a před predátory, nabízet více rozrůzněnou flóru a s ní více potravních zdrojů v podobě živných rostlin a v důsledku vyšší teploty nejen díky působení tepelného ostrova a ochraně před větry prodlužovat období opylování. Nicméně současný výzkum se z pochopitelných důvodů soustřeďuje zejména na příčiny snižování početnosti opylovačů, hlavně včel, v běžné zemědělské krajině. Chov včel ve městech a činitele související s přežíváním včel v nich vědci studují mnohem méně. 

Rotter P., Purchart L. (eds.):
Ekologie lesa. Jak se les mění a funguje
(Mendelova univerzita Brno 2023)

Jedním z nejnápadnějších jevů přičítaných probíhajícím a očekávaným změnám podnebí zůstává úbytek mořského ledu pravidelně zaznamenávaný v některých částech Arktidy. Uvedená část Země se otepluje čtyřikrát rychleji než zbytek naší planety. A důsledek? Podle měření amerických vědců zmizela od roku 1993 plocha arktického mořského ledu odpovídající trojnásobku rozlohy Francie a představující téměř třetinu jeho původní velikosti. Navíc se zbývající mořský led současně nikoli nevýznamně ztenčuje. 

Canberra, Soul, Saint Louis, Chicago, Varšava nebo Nairobi. Co mají uvedená známá města společného? Ač se to zdá málo pravděpodobné, v jejich bezprostřední blízkosti, nebo dokonce přímo v nich byly vyhlášeny národní parky. Přesto jen jedno z nich se může pyšnit neoficiálním titulem Hlavní město světové fauny a flóry. Jeho nositelem se stala keňská metropole, a to díky stejnojmennému národnímu parku. 

Jen málokterý výraz pronikl v tak krátké době z vědeckých prací a odborných pojednání do povědomí široké veřejnosti jako slovo antropocén. A ještě v něčem se podobá biologické rozmanitosti. Termín označující geochronologickou epochu, respektive chronostratigrafické oddělení, kdy lidstvo představuje zdaleka nejvýznamnější hnací sílu přeměňující tvář Země, zavedl již v roce 1922 ruský filozof Alexej Petrovič Pavlov. I když jej najdeme v oficiálních dokumentech Akademie věd SSSR, Pavlovův nápad ale nadlouho zavál čas (Lewis & Maslim 2015). Muselo uplynout více než 75 let, než o nové epoše začal neformálně hovořit americký ekolog a paleontolog Eugene F. Stoermer (Turner et al. 2024).

Jedním z názorných ukazatelů rozsahu vlivu lidské civilizace na naši planetu zůstává skutečnost, že jsme podle některých názorů pozměnili až 80 % souše. Dopady působení člověka na přírodní prostředí zasahují nejen rozmanitost a rozšíření druhů planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a dalších organismů, jako jsou huby nebo řasy, ale změny půdního krytu se promítají také do produktivity ekosystémů.

Obchod s planě rostoucími rostlinami, volně žijícími živočichy a dalšími organismy, jako jsou houby, může v některých případech vést k nadměrnému využívání jejich populací vyvolávajícímu úbytek početnosti a zmenšení areálu rozšíření. Následovat může i vymření příslušného taxonu. Sjednání známé Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů (CITES), jedné z prvních norem mezinárodního práva zaměřených na péči o biologickou rozmanitost (viz Ochrana přírody, 78, 4, 44–48, 2023), bylo důležitým krokem k jeho omezení.

Ze tří nejčastěji uznávaných základních úrovní biologické rozmanitosti se péče o přírodní a krajinné dědictví věnuje od svého počátku ponejvíce organismům a ekosystémům. Jak druhová, tak územní ochrana se staly nezastupitelným přístupem k zachování zdravé a ke zlepšení stavu narušené přírody a krajiny. Třetí, obtížněji postižitelná hladina – genetická rozmanitost – bývá nezřídka přehlížena a považována za spíše teoretickou, ryze akademickou záležitost. Přitom právě genetika zažívá již delší dobu bouřlivý rozvoj, výrazně umocněný pokračujícím nevídaným pokrokem v molekulární biologii. Její možné uplatnění v péči o biodiverzitu vedlo zcela zákonitě ke vzniku ochranářské genetiky, jež se z pochopitelných důvodů nejčastěji soustřeďuje na málopočetné populace ohrožených taxonů. V našem článku proto poukážeme na to, proč by zmiňovaná vědní disciplína měla nacházet nemalé uplatnění v praxi a proč se tak stále ještě neděje.

Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN), nejvýznamnější mezinárodní nevládní organizace zaměřená na péči o přírodní a krajinné dědictví, sdružující nejen zástupce nevládního sektoru působící v rámci jednotlivých zemí i na mezinárodní úrovni, ale i vlády a státní instituce, oslavila 5. října 2023 75. výročí svého založení. Není nutné připomínat, že prosazuje ochranu přírody založenou nikoli na emocích, ale na vědeckých základech. Mezi inovacemi, kterými unie výrazně obohatila snahu o zachování zdravé přírody na naší planetě, zaujímá nepřehlédnutelné místo koncepce červených seznamů ohrožených druhů, s níž přišla již na začátku 60. let 20. století.

Zemědělství zůstává v Evropské unii, kde zabírá 39 % její rozlohy, převažujícím využitím území. Není žádným tajemstvím, že jeho k prostředí nešetrná intenzifikace představuje na našem kontinentě hlavní příčinu úbytku biologické rozmanitosti a poškozování a ničení ekosystémů. Zahrnuje přitom nejen změnu v zemědělských postupech, jako je orba či používání umělých hnojiv nebo pesticidů, pokles rozmanitosti pěstovaných plodin a zvyšování rozlohy polí, ale i ztrátu přírodě blízkých biotopů, kupř. remízků, křovin, stromořadí, malých lesíků, tůní či úhorů.