Jan Plesník

Průzkumy veřejného mínění prováděné standardními metodami na dostatečně velkém vzorku dotazovaných opakovaně potvrzují, že mezi povolání, kterých si lidé v České republice považují nejvíce, se dlouhodobě řadí vědci a vysokoškolští učitelé. O to více potěší, jestliže alespoň někteří ze zástupců těchto profesí jsou přesvědčeni, že péče o přírodní a krajinné dědictví je rozumná věc a svůj postoj dají najevo. Mezi právě takové patřil také nedávno zesnulý prof. RNDr. Jan Buchar, DrSc. (1932–2015).

Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť, podle místa sjednání v roce 1979 nazývaná jako Bernská, podporuje na našem kontinentě péči o celoevropsky významné druhy a poddruhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a o přírodní prostředí. Ve dnech 1.– 4. prosince 2015 se ve štrasburském sídle Rady Evropy již po pětatřicáté sešel její Stálý výbor tvořený zástupci smluvních stran konvence a na základě odborných podkladů přijímající doporučení určená smluvním stranám.

I přes viditelný ústup představuje Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) nejdůležitější mezinárodní nevládní ochranářskou organizaci se vskutku celosvětovou působností. Její ojedinělost je založena na členské základně: tvoří ji nezávislé státy, státní instituce a mezinárodní nevládní organizace i dobrovolné organizace působící v jednotlivých zemích. Připomeňme, že IUCN byla ustavena z podnětu OSN v roce 1948 a po celou dobu své existence důsledně prosazuje ochranu přírody založenou na vědeckých základech.

Příležitosti a výzvy environmentálního výzkumu
Frouz J. & Moldan B.

Karolinum Praha (2015). 312 str.
ISBN 978-80-246-2667-3. Cena 370 Kč

Soustavu chráněných území Natura 2000 vytvářenou v Evropské unii není čtenářům našeho časopisu třeba podrobněji představovat. V uplynulém desetiletí se v České republice dostala do povědomí nejen ochránců přírody, ale i nejširší veřejnosti. A dodejme, že si kromě zarytých příznivců získala i četné odpůrce. V následujících řádcích se pokusíme pragmaticky zhodnotit její význam.

Austrálii si většina čtenářů spojuje s vyprahlou polopouští oživovanou jen občasnými stádečky klokanů, prosluněnými plážemi z bílého písku či velkoměsty, na první pohled se vším všudy přenesenými z USA. V dalších řádcích se podíváme do části Australského svazu, která se uvedené představě poněkud vymyká. Přesto si Tasmánie, ostrov u jižního pobřeží pátého kontinentu, naši pozornost bezesporu zaslouží. V následujících řádcích se o tom pokusíme čtenáře přesvědčit.

Značně vzrušená diskuse, vyvolaná nedávnými výstupy „nejznámější české lovkyně“ Michaely Fialové v hromadných sdělovacích prostředcích, představuje jen pokračování dlouhodobější debaty o smysluplnosti lovu ve 21. století (cf. Veselovský 1994). Nezaujatý čtenář nebo divák se nejčastěji setká s oběma krajními názory. Lov volně žijících živočichů je podle jednoho z nich barbarským zabíjením nevinných zvířat (vždycky špatně), nebo naopak propracovanou formou účinné ochrany přírody (vždycky dobře). Pro objasnění příčin letitého sporu proto neuškodí nejprve se vrátit do historie a poté si ve stručnosti představit současné názory na ochranářské aspekty zmiňované problematiky.

Nadměrné využívání lidmi zůstává hrozbou pro četné druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) se od roku 1975 snaží rozumným způsobem regulovat obchodování s ohroženými organismy a výrobky z nich.

Poškozování a ničení přírodního prostředí zůstává i přes stále sílící dopad invazních nepůvodních druhů a změn podnebí nejdůležitějším činitelem ohrožujícím biologickou rozmanitost na naší planetě. Obvykle vede k rozpadu (fragmentaci) prostředí, tedy rozdělení původního biotopu na menší a izolovanější plošky, které jsou oddělené matricí člověkem přetvořeného zemského pokryvu se všemi negativními dopady na biotu (živou složku ekosystému).