Jan Plesník

Ještě před půlstoletím se pobřeží Karibského moře na severovýchodě Yucatánu nelišilo od zbytku zmiňovaného mexického poloostrova, snad jen bělostným jemným pískem, pokrývajícím pusté pláže táhnoucí se na délku desítky kilometrů. V lednu 1970 přistoupila federální vláda k riskantnímu kroku. Rozhodla se vybudovat v tropickém vlhkém prostředí nikoli na zelené louce, ale na vskutku azurovém břehu zbrusu nové letovisko. Jméno dostalo podle jednoho z ostrovů, sevřených úzkou pevninskou kosou – Cancún.

V září 2016 navštívil nestor světové krajinné ekologie Richard T. T. Forman na pozvání Přírodovědecké fakulty UK v Praze a České společnosti pro krajinnou ekologii (CZ-IALE) Českou republiku. Při té příležitosti jsme mu položili několik otázek.

Základní právní normy Evropské unie na ochranu přírody, jmenovitě směrnice č. 2009/147/ES o ochraně volně žijících ptáků, resp. její předchůdkyně č. 79/409/EHS (směrnice o ptácích, 1979), a směrnice č. 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice o stanovištích, 1992), představuji z celé řady dobře známých důvodu bez nadsázky nejpropracovanější zákony na ochranu přírody, a to nejen na našem kontinentu.

Velké šelmy, vlk obecný (Canis lupus), medvěd hnědý (Ursus arctos) a rys ostrovid (Lynx lynx), se v poslední době šíří na našem kontinentě i do míst, kde v minulosti byly zcela vyhubeny nebo kde se jejich počet v důsledku pronásledování člověkem výrazně snížil. Příčinu návratu zmiňovaných savčích predátorů spatřujeme nejen v jejich dlouhodobé ochraně alespoň v části jejich areálu rozšíření, ale i v jejich překvapivé schopnosti se přizpůsobit životu také v lidmi značně pozměněné krajině a v neposlední řadě ve zvýšení stavů základní kořisti. Není žádným tajemstvím, že hustota volně žijících velkých kopytníků v Evropě je v současnosti nejvyšší v historii.

Ochrana přírody tradičně věnuje zvýšenou pozornost druhům volně žijících živočichů, planě rostoucích rostlin a dalších organismů, jako jsou kupř. houby, kterým hrozí ve zvýšené míře nebezpečí, že budou vyhubeny nebo vyhynou. Stále častěji se ocitáme v situaci, kdy mezi druhy bezprostředně ohrožené vymizením musíme počítat i donedávna zcela běžné organismy. Vhodným příkladem zůstává druhá největší kočkovitá šelma – lev (Panthera leo).

Na přelomu srpna a září 2016 zamířilo více než 10 000 návštěvníků na Havajské ostrovy. Do světově proslulé turistické destinace se ale nejeli opalovat na pláži Waikiki, známé z kultovních hollywoodských filmů, ani zkoumat diverzitu místních barů a vyhlášených značkových obchodů. Delegáti ze 192 zemí se 1.–10. září 2016 zúčastnili v Honolulu v pořadí již šestého Světového kongresu ochrany přírody, konaného pod působivým heslem Planeta na křižovatce. V jeho průběhu nejen zhodnotili současný stav péče o přírodní a krajinné dědictví na Zemi, ale shodli se i na celosvětových prioritách v této oblasti do roku 2020. Rozsáhlou akci uspořádala nejuznávanější nevládní ochranářská organizace světa – Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) sdružující státy, vládní instituce, mezinárodní mezivládní a nevládní organizace, nevládní organizace působící v jednotlivých zemích, vědeckovýzkumná pracoviště a výjimečně formou čestného členství i vynikající osobnosti globální ochrany přírody.

Neonikotinoidy, chemické sloučeniny odvozené z nikotinu, patří celosvětově k nejlevnějším a také v praxi nejrozšířenějším látkám určeným k hubení ekonomicky a epidemiologicky závažného hmyzu. I přes nízkou cenu představují celou třetinu globálního trhu s insekticidy, jsou registrovány ve 120 zemích a ošetřují se jimi zejména kukuřice, řepka olejka, bavlník a cukrová třtina (Simon-Delso et al. 2014). I když se mohou rozprašovat nebo vpravovat do stonků či kmenů ošetřovaných rostlin, nejčastěji se jimi moří semena, takže je následně obsahují celé rostliny.

Tvrzení, že vývoj lidské civilizace je od samého počátku těsně spjat s přírodou, může znít jako banalita. Přitom ve světě přibývá obyvatel, zejména dětí, kteří se do přírody dostávají stále méně a méně. Uvedený posun není jen důsledkem pokračujícího úbytku člověkem neovlivněného prostředí, ale i postupně se rozšiřující nabídky dalších činností. Americký ekolog a publicista Richard M. Pyle v roce 1993 trefně nazval odcizování se lidí přírodě „vymíráním zkušeností“.